Je naší obranou.
Která brání také sama sebe.
Intelektuální debaty nikam nevedou.
Internetové diskuze se zvrhávají.
Je jich ale i proto tolik. Protože jsou bezpečné. Nedotýkají se našeho těla.
Protože stačí, když se téma našeho těla dotkne. A je zle: Porod, kojení, nošení v šátku, plavání kojenců, létání s miminky, holotropní dýchání, bodywork, trans…
Nakonec o co jiného než o tělo v jeho největší bezprostřednosti jde v celé té válce pornoprůmyslu a ‘morálky’?
Lidé se bojí, a hodně. Ale když jim na jejich strach sáhnete, koušou, a hodně.
Přitom jediná cesta – je vlastní zkušenost. Bezprostřední dotek. Dotek těla, který našim generacím tolik scházel a schází.
Ale o tom se nedá psát. To je třeba zakoušet vždy a jen na vlastní kůži.
Jaké je to divoce dýchat do divoké hudby, hodinu, dvě, kam se potom dostaneš a jak jiný se odsud vrátíš.
Jaké je čtyři, pět hodin kroužit kolem ohně stále týmiž pohyby starého rituálního tance.
Jaké je rýt nosem v bahně rozpálené indiánské sauny a pak se položit do mokré trávy pod hvězdy, blaženě se pod sebe počůrat a splynout s Mléčnou dráhou.
Jaké to je, žít tady na Zemi
a překonávat strach.
Blog | Marek Páral