O penězích se dnes píše všude. Zejména v souvislosti s finanční krizí se vyrojilo množství článků a analýz na téma co jsou peníze a jak to s nimi vlastně je, připomeňme např. klasiku Peníze jako dluh nebo výbornou sérii článků J. M. Greera a J. Kalouse na Britských listech [1, 2, 3, 4].
Potíž ohledně peněz spočívá v tom, že o nich nelze uvažovat v ‚čistých‘ termínech, že peníze nejsou nikdy samy o sobě, ale jsou vždy prostředkem, představují něco dalšího, mají zástupné až symbolické významy. Možná proto se ani sami ekonomové nedokázali shodnout v odpovědi na otázku, co jsou peníze (Giddens).
Jako naprostého laika mě k penězům napadá několik nesouvislých myšlenek, které mi ve veřejné debatě chybí:
Neupřímnost peněz
Vždy, když se tedy mluví o penězích, mluví se zároveň o něčem jiném. Potřebuji peníze ne pro ně samé, ale pro to, co pro mě představují, co si za ně chci koupit, mluvím o svých hodnotách. Když mluvím o penězích skrývám tím i odhaluji svůj sociální status, svá nejhlubší přání a očekávání. Zdá se, že všichni mluvíme stejnou řečí a chceme totéž – peníze, ale to jen proto, že jsme se naučili určitý druh orwelovského ekonomického newspeaku. Stačí si poslechnout televizní zprávy a spočítat výskyt finančních výrazů.
A tak zatímco chod hospodářství ulehčují tím, že v peněžence nemusíme nosit pytle brambor či živé kohouty na výměnu, naši vlastní komunikaci ztěžují tím, že se za nimi skrývají úmysly a záměry dobré i zlé, vědomé i nevědomé, zamýšlené i nezamýšlené…
Peníze jako ochrana před realitou
Jaký to existenciální zážitek, zpracovaný v mnoha dramatických dílech, přijít o peníze, o zdroj příjmů, stát se například nezaměstnaným. Člověk je najednou nahý, vydaný. Náhle je nejistota přímo tady, bezprostředně, syrový život, člověk se ocitá bez prostředníka, bez ochranných zdí. Musí být tady a teď. Musí vypnout autopilota a rozhlížet se, hledat nové možnosti, vstupovat do vztahů, riskovat, být vydán na pospas – náhodě, druhým, sympatiím i antipatiím, soucitu i nepřátelství. Toto je realita, přítomnost. Realita vztahů, závislosti, bytí součástí, částečné bytí, což je také bytí v částečné bezmoci.
Realita je něco, co nás přesahuje, co je větší a silnější než my, vůči čemu jsme v bezmocné, vydané pozici. Realita je to, co nejsme my (Buberovo Já a Ty). Realitu nemůžeme mít, vlastnit, ovládat. To lze vždy jen u malého výseku, omezené části. S opravdovou reálnou, celistvou (celostní) realitou můžeme být pouze ve vztahu. Vnímat ji, respektovat, naslouchat, komunikovat, nebo s ní bojovat.
Proto chceme být samojediní, nezávislí, vše ovládat, kontrolovat. Nezávislí na nebezpečné, nevyzpytatelné přírodě, a také jeden na druhém. Chvíli se téměř zdálo, že to půjde, že bude dost energie, ropy, fosforu, peněz, ale byla to jen chvíle a uvnitř jsme stále věděli, že je to jen neurotický klam. Nafoukli jsme bublinu našeho nezávislého ega až k prasknutí – a ona praská.
Nám chuďasům hledícím hypnotizovaně vzhůru je bližší Bezručův milionář, dnes příslušník elit, superclass [také zde, Jan Keller o tomtéž zde], prostě multimiliardář, který si rovnou přivlastní celé Slunce.
Peníze nahrazují vztahy.
To, co činí naši realitu jsou právě vztahy. My lidé jsme doslova a na všech úrovních stavěni pro vztahy. Jsme vybaveni pro realitu vztahů. Vyhýbat se jí, znamená stávat se neurotickým, nemocným. A to se přesně děje.
Ono vtipné rčení, které vídám přišpendlené nad hlavami řidičů autobusů – Od té doby, co byly vynalezeny peníze mi nemusíte děkovat – vůbec není vtipné, je pravdivé. Ilustrativně to potvrzuje např. praxe systemické terapie: sex vytváří pouto. Sex za peníze nikoli.
Když se spolu lidé setkávají, navazují přirozeně vztahy. Očekávají, investují, zavazují se, dotýkají. Vznikají pouta. Děje se to automaticky, instinktivně. Každý z nás máme v sobě supercitlivé váhy, které stále sledují naše interakce s druhými, počítají má dáti a dal a starají se tak o rovnováhu dávání a braní, která je základním předpokladem pro přetrvání vztahu. Peníze se této směny účastnily od svého vzniku, otázkou je míra v jaké se tak děje a nakolik peněžní směna převažuje nad ostatními.
Argument, že potřeba peněz nás nutí být v kontaktu s druhými, je pravdivý jen z části. Protože práce (jen) pro peníze je potom pouze prostředkem, mezistupněm k témuž – chceme jistotu zaměstnání, abychom měli peníze, abychom byli chráněni. I druhé potom v takovémto procesu vnímáme jako prostředky. A rutinní práce sama o sobě je toutéž ochranou – stereotypem, zábranou divokému žití.
S penězi se nemusím dotýkat světa, peníze zařídí všechno za mě – někdo za moje peníze to zařídí. Nemusím se dotýkat druhých.
Shrnuto a psychologicky přeloženo: peníze nás chrání před realitou a tím také před druhými lidmi.
Hierarchie a rozdělování
Jak bylo naznačeno v úvodu, peníze mohou fungovat pouze v prostředí, které je hierarchizováno. Hierarchie sama tu byla před penězi, ale peníze ji mnohokrát umocnily a podílejí se na současném boomu nerovnosti, která se stává dominantním principem. V optimálním stavu jsou hierarchické vnější struktury společnosti vyvažovány existencí nehierarchických vazeb uvnitř společnosti, především v rodině. Tu ovšem dnešní stát účinně rozkládá, neboť je poslední zónou, která se vzpírá principům moci peněz, tedy moci a nerovnosti vůbec (např. domácí ekonomikou, rodinnou solidaritou, která zmenšuje závislost na systému a jeho službách ap.).
Krátce řečeno: monetarizuj, rozděl a panuj (v libovolném pořadí).
Abstrakce a oddělování
Peníze jsou abstrakce stejně jako slova. Bylo jich třeba, abychom se naučili spoustu věcí, abychom úžasné věci dokázali a vybudovali. Ale přemíra čehokoli zvrhává dané v opak. Stejně jako kvantilióny horečnatě tištěných peněz přináší inflaci a s ní nedostatek, stejně jako přemíra informací nevytváří vzdělanost, ale zahlcení, bulvár, otupělost.
Peníze a slova spolu úzce souvisí, jak je vidět v dnešní přemíře obého. Co má spojovat, nakonec odděluje, co má sloužit, nakonec vládne. Internet nás odděluje, slova nás oddělují, peníze nás oddělují. Jednou z definic peněz je, že jsou prostředkem překonání vzdálenosti*. Čímž nás v oné vzdálenosti také utvrzují.
Abstrakce je v dnešním diskurzu spojena s analýzou, oddělování, rozdělováním, analýzou. A tak se oddělují diagnózy od člověka, Východ od Západu, hlava od těla, Praha od zbytku republiky, poznání od lidí, věda od duchovnosti, centrum od periferie, jako ve starém Římě na konci impéria.
Odděluje se, abstrahuje od konkrétního člověka (který se mění v masu). Službu si můžete koupit od kohokoli. Tím se ztrácí potřeba důvěry.
Důvěra
Peníze jsou formalizované vztahy. Nevztahy. Osobní vztahy a důvěra jsou nahrazovány smlouvami a penězi. Důvěra náhle není potřebná. Současná krize je také krizí důvěry.
Současná finanční krize je rozhodně krizí mnoha významů, hlubokých významů. Zosobňuje krizi vztahů, náš strach před realitou, která nás dohání o to více, čím rychleji před ní utíkáme. Je krizí nemocného systému vychýleného z rovnováhy. Rovnováha by vyžadovala zvrátit převahu principů, které představují peníze – nerovnosti, oddělování, analýzy, racia.
Peníze – naše pupeční šňůra
Peníze jsou naším spojením zapletením se systémem, pupeční šňůrou, energovodem, jímž jsme napojeni na vyšší celek. Ideální je symbióza části a celku, částí celku. V současnosti jsou ale spodní patra, základna pyramidy systému raketově vysávána směrem nahoru. Společnost se neuvěřitelně vertikalizovala (Kellerova sociální nesouměřitelnost). Zvláštní je, že se tak děje ve chvíli, kdy vnitřně svůj vertikální rozměr ztratila. Mění se v tarotovou Věž, z níž už vypadávají první obyvatelé (G. Celente: Až se země zhroutí).
Peníze jsou fluidum, jako přenosový plyn v ledničce, který zájmu malé části vnitřního prostoru odvádí teplo a rozptyluje jej do většího okolí. Spíš by se hodila obrácená analogie s tepelným čerpadlem, které ohřívá malý prostor domu (elit) teplem odebraným z většího okolí (řeklo by se téměř jakoby odnikud). Tak se děje, že hlava (elity, města, centrum, Západ, Sever, vyspělé země) je přehřátá, tělo (společnost, masy, periferie, Východ, Jih, rozvojové země, Země) podchlazené. A srdce smutné. Opět téma oddělování, odtrhávání.
Vztah k penězům, vztah ke společnosti
Jistě znám teorie pozitivního myšlení, finančních přesvědčení, znám i sám vedu finanční konstelace a souhlasím s tím, že peníze jsou v podstatě neutrální, rozhodně ne hříšné a jejich nedostatek nemusí být dán jejich faktickým nedostatkem (což jest otázka složitá, viz *), ale naším vztahem k nim (např. moji předkové byli chudí a já prokazuji svoje pouto s nimi tím, že jsem také chudý).
V těchto poznámkách se snažím reflektovat větší (jistě systémový) rozměr této problematiky: náš vztah k penězům, je také vztahem ke společnosti, s níž nás tyto peníze propojují. A obávám se, že tento vztah se poněkud zhoršuje.
Chléb a hry
Přitom nejde jen o náš vztah ke společnosti, ale i o vztah společnosti ke svým členům. Přesněji ovšem – těch, kteří rozhodují k těm ostatním, elit k většině.
V tomto ohledu je jistě dnešní doba charakterizovatelná slovy „chléb a hry“. Levný nekvalitní konzum a záplava iluzí z 3D filmových plátená, sportovních megaakcí, množství ‚reality‘ show a soap oper. Dejte těm bestiím nažrat a zabavte je. A abych nebyl jednostranný – bestie zřejmě chtějí přesně to a jen to.
Co z toho?
Tím nejnevyzpytatelnějším a nejnebezpečnějším v dnešním světě jsou právě lidé. Ti druzí, které neznám. Jedna cesta je ochránit se před nimi – penězi. Často se to rovná zničit je. To jen dál roztáčí začarovaný kruh vzdálenosti, odcizení a strachu.
Logickým opakem je druhá možnost – poznat ty druhé, setkat se s nimi. Nahradit formální osobním, vzdálené blízkým, jen-hlavu také srdcem, racio okořenit soucitem atd. To je ovšem nejen logickým opakem, ale i opakem dnešní veškeré praxe, tudíž prakticky – ve větším účinném měřítku – nerealizovatelné.
Přesto jsem přesvědčený, že k tomu směřujeme. Vychýlení z rovnováhy bude kompenzováno, náš život na dluh splacen. Asi ne dobrovolně, ale prostou zpětnou vazbou prostředí, působením limitů (reality, reálných omezení), které nám opět ukáží naše správné místo, naši pravou velikost/malost a donutí nás k pokoře.
A kreslím si idylický obrázek budoucnosti, která vypadá trochu jako Roklinka, trochu jako v Green Beautiful, kde si v komunitách budou po večerech lidé vyprávět kolik šrámů z doby Strojů Zemi a sobě dnes zase vyléčili.
Že mě takové snění a psaní na blog neuchrání před dobou šoku, chaosu a kolapsu, která musí předcházet i takovouto idylku, je mi jasné. Snad aspoň nebudu lomit rukama a ptát se naivně „proč“ a s přístupem karmajogína udělám, co bude třeba.
————————————————————————————
*) J. Keller: O moderní funkci vzdělanosti
*) peněz je jistě dost – několikrát více, než všech hmotných statků. Naprostá většina peněz jsou virtuální peníze v pamětech počítačů. Takže tato otázka velmi úzce souvisí s otázkou kapacity planety, přelidnění, únosné životní úrovně, rozdělování bohatství…..
● Jsou peníze svoboda? Myslím, že ne. Jaká je to svoboda, když se pro ni člověk nejdřív musí nechat zotročit? A kolik otroků se skutečně vykoupí?
● Symptomatické, symbolické a zákonité v celém procesu monetarizace a s ní spojeném trhání společnosti je, že samy peníze byly odtrženy od reality, od zlatého standardu.
● Čím širší základna, tím výš může dosahovat vrchol – bohatství společnosti jsou lidé, nikoli peníze. Co by měli, kdyby měli peníze a neměli odborníky.
● Hierarchie pozemská je proti nebeské rovnou planinou. Dnešní elity se absolutizují. Nebrání jim v tom žádný vyšší princip.
● http://www.sumaya.estranky.cz/clanky/poselstvi-od-druhych/carl-johan-calleman- – děkuji Heleně Heclové za odkaz Johana Callemana: „Calleman předpokládá, že peníze zmizí tím způsobem, že nebudou spojovat svět s minulostí. Rozvahy o výnosných investicích budou pozbývat smyslu, jelikož nově vznikající svět nebude založen na prosperující ekonomice nebo na hromadění abstraktních hodnot. Bude založen na společné péči členů o společnost jako jednotného vědomí Universálního podsvětí.“ Je to hodně „ezo“, ale je to další hlas rozrušující povědomí o výlučnosti peněz.
● Talcott Parsons: Peníze jsou v moderních společnostech jedním z několika typů „cirkulujících prostředků“, mezi něž dále patří moc a jazyk. (in Giddens)
● Peníze ve své rozvinuté formě jsou definovány především v po jmech úvěru a dluhu, které se podílejí na široce rozšířeném směňování. Z tohoto důvodu Keynes peníze úzce vztahuje k času. Peníze jsou způsobem odložení, časového posunutí za předpokladu, že umožňují spojení mezi úvěrem a závazky v situaci, kdy bezprostřední výměna produktů není možná. Lze pak říci, že peníze jsou prostředkem „vyzávorkování“ času, a tedy vytrhávání transakcí z určitého prostředí směny. Přesněji řečeno, a s ohledem na již dříve uvedené pojmy, to znamená, že peníze se stávají prostředkem časoprostorového rozpojení. Peníze umožňují transakce mezi aktéry, kteří jsou od sebe značně odděleni jak v čase, tak v prostoru. Prostorové souvislosti peněz dobře charakterizoval Simmel, který říká: Úloha peněz je spojena s prostorovou vzdáleností mezi jednotlivcem a jeho statkem… Jen za předpokladu, že zisk podniku získá formu, která může být snadno převedena na jiné místo, zajišťuje majetku a jeho vlastníkovi, prostřednictvím jejich prostorového oddělení, vysokou míru nezávislosti čl, jinými slovy, sebepohyb… Síla peněz v překlenování vzdálenosti umožňuje vlastníkovi a jeho statkům, aby existovali daleko od sebe a mohli sledovat své záměry mnohem lépe než v situaci, kdy vlastník a statky byli v přímém vzájemném vztahu a kdy každý ekonomický akt byl také osobním aktem. (tamtéž)
● Peníze jinak: lets.ecn.cz
● Jedna nostalgická vzpomínka: Karel Čapek: Peníze a jejich funkce