Létali jsme se starším i mladším asi od čtvrtého měsíce. Dnes je klukům 3,5 a 5, jsou zdraví a divocí.
Update: video ze samotného létání >>> (diskuze je zatím úplně jiná než na facebooku).
Za sebe ani nevím, jak to přišlo, žena se o tom někdy zmínila, pak dlouho nic, a pak že zítra přijde instruktorka. Prostě otec, co nejradši přijde k hotovému. Na jednu stranu tak nemůžu moc mluvit o tom, proč vlastně, zato jsem byl nezaujatým prvodivákem.
Ty první chvíle byly pro mě dost neuvěřitelné až hororové. Proboha, vždyť je to tak křehké, vždyť já se na to bojím přece jen sáhnout! Neupust ho… Opravdu jsem cítil fyzické svírání, úlek, jako když člověk vedle vás přistoupí příliš blízko k okraji střechy. A to nám instruktorka ukazovala jen taková jemná houpání, žádnou centrifugu, žádné velké létání. Pár cviků, pak nás poslala s klukem do vany, pohoupat na vodě, a potom…
Potom odešla, malej mi usnul v osušce v náručí a my se po sobě se ženou udiveně podívali – a pro mě toto byl ten okamžik, který rozhodl – oba jsme cítili neuvěřitelné uvolnění, v celém těle, v hloubce, dokonce jakoby celý dům byl najednou tichý, klidný a jakoby jasnější. I Damián spal jinak.
Nelétali jsme potom kvůli žádným prdíkům, nesnažili jsme se rozproudit proudící krev, bylo to prostě cvičení jako každé jiné. Pár minut před koupáním, půl práce, půl zábava. Vlastně víc zábava. Kluky oba rozhodně bavilo. Bungee zůstalo u staršího oblíbeným kouskem, dokud jsem fyzicky zvládal, mladší dodnes nastavuje nohy: tati, hop! Centrifugu starší vyžadoval a při letu se smál (video, ten záklon na konci je chyba, je na to už v tu chvíli velkej).
A já si vzpomínal, jak úporně jsem miloval naši starou rozvrzanou houpačku a jak dlouho jsem na ní vydržel. Nejasně ale přece si vybavuji, jak mě táta či snad strýc vyhazuje do výšky a já ječím blahem. Že dodnes se můžu zbláznit z pouťových klecí (už moc nejsou k vidění, musí se v nich makat vlastní silou). Že obrovská atrakce Extreme na Matějské mi pěkně pustila peněženkou.
A že už existence všech podobných šíleností [1],[2],[3] svědčí o tom, že v tom nejsem sám.
A rozvíjel jsem dál úvahy, že nám možná chybí to houpání, vznášení, ty síly odstředivé, dostředivé a vířivé. Jsme generace nehybného ležení v kočárcích, po porodu šup od mámy, aby se nás nepřejedla, žádné doteky, žádné nošení, spát sami v postýlce jako v kleci. Jsme ztuhlí, uvnitř. A to byl možná ten můj první pocit – strachu a pak uvolnění.
Jestli jsem byl z létání malou chvíli zděšen, pak to byl – jak jsem si uvědomil – jen můj strach. Já bych se bez létání možná dodnes bál svých synů dotknout. A potom jsem nikdy neměl důvod k nějakým zdravotním obavám, protože jsem cítil ve vlastních rukou, o jaké jde tahy a tlaky, že tam v žádném případě nejsou žádné rázy a už vůbec – vůbec ne žádné třesení!
Ke kauze samotné jsme se dostali až po týdnu a přišlo mi dobré mluvit o vlastní zkušenosti, protože jsem nikoho takového, kromě Blanky Sudíkové, která byla ale v jiné pozici, neslyšel. Nahrál jsem tedy na YouTube pár našich videí z foťáku, přihlásil se na Facebooku do skupiny Stop létání miminek a …
Asi to byla hloupost či to dokonce vyznělo jako provokace. Páni, takové agrese od milujících mamin a i tatíků. Kdyby šlo jen o mě, tak vím, že české netlidstvo je zhusta hulvátské, ale také ženě z toho bylo úzko a vůbec mi přišlo, že stahuji na rodinu zbytečně zlé, tak jsem vycouval a videa skryl na soukromá, svoje komenty smazal.
Ale stejně mi to nedá. Není to takový démon, jak z toho udělala ČT (stejně jako se jí to např. povedlo z holotropního dýchání), není to taková idiotina, jak o tom hlubokomyslně mluví pan Kraus. Je to další masáž typu – bojte se! Nu, tak snad tady a takto.
Celé je to o strachu. Ne o děti, ty jsou v pohodě. Tak jako to zacloumalo se mnou, cloumá to i s většinou ostatních. Všichni v sobě máme tenhle strach, ale málokdo má zřejmě tu korektivní zkušenost, málokdo přes něj prošel. A tak se lidé bojí a hodně. Ale jakmile se toho strachu někdo dotkne, koušou. A hodně. Mají ho vetkaný v těle. Ale o tom jindy.
A legenda na závěr [zdroj]:
Podle legendy kmene na ostrově Pentecost v souostroví Vanuatu v Melanésii v Jižním Pacifiku skočila první bungee jumping žena. Snažila se uniknout před zlým manželem. Vylezla na vysoký strom a uvázala si na nohu liánu. Manžel vylezl za ní, ale než stačil manželku chytit, vrhla se střemhlav dolů. Muž skočil také, ale zabil se. Žena přežila skok díky liáně přivázané ke kotníkům.