„Johny, běž otevřít!“ vyndala z úst špendlíky a zakřičela na staršího syna do podkroví, kde trávil prázdniny s počítačem. Právě hrál novou hru vytaženou ze sítě, což považoval za ideální odpočinek po hodinách strávených programováním hry vlastní, a spolehlivě díky tomu ztrácel pojem o ročních obdobích. Samozřejmě nemohl.
„Končím levl, nemůžu!“
„Já taky ne!“ zlobila se mamina a docela Johnymu jeho level pokazila. Přehlédl příšeru a po obrazovce se z vnitřní strany rozprskla krev. Tentokrát však jeho.
„Au! Sakra!“ Politoval se, odhodil joystick a šel otevřít. Bylo nádherně slunečné letní dopoledne. Connie odvedle však odjela s rodiči na dědečkův ranč, a tak kromě horka, prachu a nudy nebylo venku nic dalšího, co by jej tam táhlo.
Za dveřmi stála zády k němu nějaká ženská. I když musela slyšet vrzající dveře, koukala dál dole na město – když vítr rozfoukal smog nad city jako dnes, bylo z Jacksonovic zápraží vidět nejen celý downtown, ale i mlhavé vršky hor na druhé straně. Mezi známými tím bylo Jacksonovic zápraží pověstné a dost možná představovalo největší část ze závratné kupní ceny malého, ošuntělého domečku, který byli Jacksonovic nuceni koupit nad cenou.
„Esliste přišla jen koukat, ste nemusela zvonit,“ zabručel Johny a zašoupal nohou až zaskřípal písek. Pak se však žena otočila a on zmlkl. Nejen, že byla krásná – to, co Johny viděl se jednoduše nevešlo do jeho čtrnáctiletého zorného pole. Měl sice již důkladně prostudované všechny tatínkovy pornočasopisy a kupoval si dokonce i vlastní, ale v reálu zůstával daleko pozadu. Connie byla o čtvrt roku starší, a přes svoji nápadně častou přítomnost v Jacksonovic domě, nepřestávala mu onen čtvrt rok bez přestání zdůrazňovat. Johny byl pro ni malý kluk, se kterým se rozhodně zahazovat nebude. A přestože vždy na dotvrzení svých slov vypínala Connie nenápadně svoje nadměrné přednosti Johnymu až pod nos, nebyl ten rozhodně připraven na tak pronikavě a hmatatelně živou blízkost něčeho, co mnozí zkušenější označovali pouze za výmysl autorů komiksů: Příliš dlouhé nohy začínaly v oslnivě bílých basketbalových kaguárech a po dlouhém, štíhlém, snědém stoupání končily v nepatrném, ale k prasknutí vyplněném trojúhelníčku kovodžínsoviny. Následovalo útlé, opálené bříško a další kousek módně metalicky lesklého hadříku vypnutého do oblin tak neuvěřitelně pevných a mocně klenutých, až působících dojmem přehnaně vznešených blatníků posledního pseudoveterána Chrysler FF850.
„Krása, fakt krása!“ řekla žena a natáhla k Johnymu ruku. S popisem její tváře by se Johny namáhal zbytečně. Byla tak dokonalá, že se na ní nebylo čeho zachytit. A potom – její naprostou většinu (co do dojmu) zabíraly zářivé temné oči, podobné bezednou hloubkou a zejména účinkem dvěma černým děrám.
„Máte to tu ďábelsky nádherný, tady se mi fakt bude líbit!“ Potřásla jeho bezvládnou rukou, nehybného ho obešla a vstoupila do domu.
„Johny, kdo to je? Johny?“ Matčin hlas Johnyho rozhýbal a on se vrhl za ženou.
„Máte to tu bezkonkurenčně prímový!“ jásala ta už v Jacksonovic kuchyni a natahovala ruku ke zkoprnělé mamině. Johny mohl na její vylekaný tázavý pohled, který k němu vyslala přes ženino rameno, jen pokrčit rameny. Žena si zatím bez zaváhání potřásla rukou i s Johnyho postiženým bratrem Robim a usadila se do posvátného modrého televizního ušáku Jacksona seniora.
„Na takhle betelným fleku sem byla naposled někdy před tisícem vašich let. Na poslední štaci nahoře u Tha Anlai – vy tomu řikáte myslím Rigel – sem proseděla dva dny v magistázi, abych se vodsaď jen dostala! A to ven to de dycky líp, ´k si představte, než sem se jim tam nabourala! Ále tady né – jen sem mrkla, sem tady. Máte tu zkrátka nadupáno až po střechu!“ Rozhlédla se zálibně kolem a působilo to, jako by měla Jacksonovic dům v následující vteřině koupit i s jeho zatékající střechou a vyjevenými obyvateli.
„´kobyste posledních pětset let čekali jenom na Sibrinku!“ Vzdychla si nakonec spokojeně a přejela si rukou po okraji blůzičky z jejíhož mihotavého lesku a mocného klenutí přecházely oči. Paní Jacksonová dala ruce v bok, ale k ničemu víc se nad tou drzostí nezmohla. Johny se zaškrceným hlasem nesměle zeptal:
„Vy ste vodjinud?“
„Spíš, že nejsem vodnikud. Chvíli tady, chvíli tam. Jak vy řikáte – kde se mi líbí, tam sem doma.“ Pohlédla na domácí a jejich tupě nechápavé pohledy a dodala:
„A tady se mi líbí.“ Načež začal Robi zničeho nic tleskat a kývat hlavou jako děkovací pokladnička. Mamina Jacksonová ho chtěla okřiknout a zároveň se rozkřiknout na tu drzou couru, ale ona ji předešla. Obrátila se k Robimu a vesele řekla:
„Taky se ti tu tak líbí? Počkej, až ti ukážu, co všechno se tu dá dokázat! To se ti tu bude teprv líbit!“ A jindy stydlivý a před cizími lidmi nepřekonatelně bázlivý Robi vzal jednu ze svých kostek a ženě ji s úsměvem podal. Máma se jen posadila a nevěřícně na ně oba zůstala koukat.
Když Jackson senior přišel asi o hodinu později z práce, našel svoji ženu, jak usilovně drhne podlahy a utírá prach po celém domě. Protože nebyl pátek, věděl hned, že něco není v pořádku. Úklid totiž patřil k činnostem, kterými se jeho manželka uklidňovala nejen po nepříliš častých hádkách, ale vůbec vždy, když ji něco rozrušilo. Díky tomuto jejímu zvyku bylo u Jacksonů vždy čisto a uklizeno, protože mamina Jacksonová byla velmi citlivá a rozházet ji dokázala každá maličkost. Když tedy svému muži s pláčem na krajíčku vše vypověděla (ze všeho nejvíc ji vyděsila ta nečekaná reakce jejího syna, a tak se celá situace v jejím vyprávění jevila poněkud hororověji a zároveň neškodněji), usoudil táta Jackson, že není proč se vzrušovat. Jestli se žena vrátí, jak řekla, on to s ní už vyřídí. Pak se chlapácky zasmál, utěšil svoji přecitlivělou ženu v objetí a zeptal se, co je dnes k obědu. Byl jeho oblíbený biftek. Avšak vychutnat si ho pan Jackson nestačil.
„Tak jsem tady! Jak mě slyšíte?“ Bouchly v předsíni dveře (copak nebylo zamčeno? pomyslel si pan Jackson) a zahalekal jasný dívčí hlas. Hned nato procítěně zarecitoval:
„A radost vešla do toho domu, jakož i do synů i dcer jeho!“ a žena vešla. Pan Jackson se právě pokoušel vstát, ale židle se mu zasekla o koberec, takže on – ocitnuvše se v téže situaci jako prve jeho starší syn – zůstal na její zjevení hledět v podivné a poněkud nepohodlné pozici.
„Jen seďte, seďte! To, co uvidíte, vás stejně posadí!“ Ocitla se dvěma kroky žena u stolu a hned vedle talíře s polovinou bifteku shodila těžkou tašku. Pan Jackson se posadil, v židli zapraskalo, o talíř cinka vidlička a v tašce zazvonily mince.
„Minutka, vážení, mi-nu-tka! Brnk a bylo to!“ Rozmáchla žena rukama, strčila do tašky a ta se převážila na biftek pana Jacksona. V následujícím okamžiku se na stůl, na užaslého pana Jacksona, na koberec, pod stůl, pod gauč a vůbec všude začaly sypat mince. A sypaly se a sypaly, protože taška jich byla plná. Žena hrdě vztyčila hlavu a s přehrávanou skromností pronesla:
„Pokud jsem dobře pochopila, je tohle základní substance vašeho světa – všudypřítomná a přitom nenahmatatelná. Ale pozor – já říkám: pouze nenahmataná! Nádherně nenahmataná! Tady to vidíte!“ Úlevně se svezla do modrého ušáku a se zavřenýma očima vzdychla: „Myslím, že tohle panenské místo jen čekalo na svoji Sibrinku!“ Potom otevřela oči a normálně (i když to v dané situaci působilo jako další divadelní gesto) řekla:
„Jste jistě zaskočení, ale to jsou všude a vždycky. Chovejte se, jako bych tu nebyla. Zatím mi postačí tuhle gauč.“ Zvedla se z křesla, jediným pohybem shodila svoje „oblečení“ a natáhla se napříč přes celou pohovku. „Jsem z té síly kolem docela celá utahaná,“ prohlásila rozespale a otočila k Jacksonovým zadeček hlaďoučký a obloučký jako jablíčko.
„Říkejte mi Sib nebo Sibri nebo Si, zkrátka nějak od Sibrii Rjói.“ Poslední slova zanikla v zívnutí.
A tak si táta Jackson s drzou vetřelkyní nic nevyřídil. Seděl s klínem plným mincí (a bez poloviny bifteku hladový), nervózně pomrkávajíc nad pohledem vhodným spíše pro Playboy či Penthouse než pro Jacksonovic příliš častým smýčením ošoupanou a vybledlou kuchyni a bezradně krčil rameny. První rozumný krok proto musela udělat mamina Jacksonová. Vzala přikrývku a spící ženu jí opatrně přikryla. Zkoprnělý táta Jackson zamrkal jako porcelánová panenka a konečně se pohnul.
„Co budeme dělat?“ Manželčin šeptavý hlas a zvuk mincí padajících z jeho klína na zem ho konečně vrátily na zem. Že by však byl schopen v té chvíli něco udělat, nebylo tak zcela jisté. Jeho sebevědomí, které si vypěstoval pečováním o svoji ženu a rodinu, utrpělo těžkou ránu a z hromady mincí před ním se na něj šklebilo jeho stále podvyživené konto. Než se však vůbec k rozhodování dostal, zavrtěla se Sibria Rjóa ve své strakaté přikrývce, rozespale se zvedla na loktech a řekla Robimu, který celou dobu seděl na zemi u kuchyňské linky obklopený hromadou kostek:
„Tak tě teď poslouchám – proč mi neřekneš dobrou noc? vždyť to umíš!“ A Robi, který podle všech lékařských posudků měl celý život jen tupě zírat do stropu (ale který díky péči maminy Jacksonové nejen chodil, ale se i smál a hrál si se svými kostkami), řekl:
„O-ou oc,“ a vesele pokýval hlavou.
„Tak dobrou,“ řekla Sibri, Sib nebo Si, načež se opět spokojeně zachumlala do přikrývky. Vypadalo to, že pan Jackson, muset rozhodovat nebude.
Tu noc Jacksonovic nejprve nemohli usnout. Pan Jackson si vzal na zítra volno a předsevzal si, že bude celou noc vzhůru – Sib předtím prospala celé odpoledne, prospala i celý večerní program a nevypadala, že by chtěla vstávat. Jacksonovi se tedy uložili všichni nahoře u Johnyho a – probudili se až když slunce pálilo plnou silou do pokoje. V domě bylo ticho, a když přišli dolů, stál uprostřed kuchyně stůl vzorně prostřený a navršený švédskou snídaní. Většina dobrot určitě nepocházela z jejich lednice. Na lístečku opřeném o pomerančovou marmeládu stálo:
„Dobré ráno a dobrou chuť. S obědem si nedělejte starosti. Co byste říkali malému výletu?“ A přimalované malé srdíčko.
Modrošedý buick z pětasedmdesátého Sib nadchl. Přiřítila se před obědem tentokrát bez igelitové tašky plné mincí, zato v krásných lehkých letních šatech z nejdražšího butiku ve městě a obtížená hromadou balíčků. Prohlásila, že všichni jistě mají hlad jako ona a že dárky počkají na večer. Pak celou rodinku nahnala do auta a dokonce – to už seděla za volantem – se táty Jacksona zeptala, jestli smí řídit. Samozřejmě mohla, a tak jeli. Máma se držela sedadla před sebou a zavírala oči (jestliže táta podle ní jezdil rychle, Sib měla každou chvíli měnit geometrii křídel), táta trnul, protože věděl, co letitá unavená herka vydrží či spíš nevydrží. Johny chvílemi nadšeně výskal nad řezanými zatáčkami, chvílemi zaraženě pokukoval do větrem z otevřeného okénka povlávajícího přehlubokého výstřihu Sibriiných šatů. Jediný, kdo měl radost ničím nezkalenou byl Robi. Nade vše miloval jízdu autem a Sibriin jásot nad každým předjetým protivníkem (předjížděla jedině v zatáčkách, protože jinde to udýchaný buick nedokázal) jej uváděl doslova v radostnou euforii. Stejně jako zděšené výrazy předjížděných řidičů, které mu připomínaly rovněž oblíbené televizní grotesky. Tleskal, mával na vyjevené obličeje a vyrážel veselé výkřiky: „Á to ato! Á to ato!“ jimž ho během dvou minut naučila Sib a které znamenaly: má to auto!
„Hmm, vidím, že doba je zlá a lidi si nemůžou ani v klidu popovídat,“ řekla Si a vystoupila sama. Jacksonovi slyšeli otevřeným okénkem jen začátek toho, co říkala, a pak útržky:
„Neblázni Bille, jen jsme se chtěli projet, jako ty předevčírem. No víš, v tom kradeným jaguáru, co jste zabavili na třetí avenue… neměl bys tolik pít… s jeho ženou… já to nikomu nepovím, vážně… nerozčiluj se Joe… toho černocha… zapomeňte na to…“ Za chvilku byla zpátky, a když objížděli strnulé policisty a vyjížděli zpět na silnici, měli Jacksonovic dojem, že jim oba muži ještě zasalutují.
„Jak říkám – na-du-pá-no!“ smála se Sib a bylo vidět, že se náramně baví.
„Kouknu na ně a vidím všechno jako v biografu, páni!“ Smála se až zakláněla hlavu a hrozivě dlouho se nedívala na cestu.
Po pár kilometrech je na rovince začal předjíždět nablýskaný mercedes kabriolet. Řidič, jakmile spatřil pěknou tvář za volantem, zpomalil a začal na Sib pokřikovat.
„Hele ho, donchuána!“ mrkla Sib na Jacksonovi. „Takový mám přečtený, ani nemusím zavírat oči.“ Na to se vyklonila z okénka a zakřičela:
„Myslíš si, že nepoznám ve velký káře malýho ptáka?! Nehraj si tu na Casanovu a jeď si zkontolovat starou, paroháči rozvětvená!“ Muž zareagoval okamžitě a přesně tak, jako doposud všichni, co Sibriu Rjóu potkali – ztuhnul. Ovšem byl asi první, kdo ji potkal za volantem a v šedesáti mílích. Jeho metalýzovaná kára zakličkovala a – i když Sib bleskově uhnula až na druhé straně zaskřípělo a vylétly jiskry od svodidel – opřela se z boku do buicku.
„Vidíte, zase trefa!“ Jásala Sib a rvala se s volantem. Máma Jacksonová třeštila oči, táta Jackson je obracel v sloup a Robi do toho pekelného rachotu tleskal a křičel svoje má to auto. Chlapík v mercedesu se naštěstí vzpamatoval, srovnal a okamžitě šlápl na plyn. Zmizel za obzorem s přetížením nejméně pěti gé. Při pohledu na jeho raketový start a odřené boky buicku, usoudila Sib, že s něčím takovým na oběd do PannaHotelu rozhodně nemohou. A tak ještě před kaviárem a krevetami přišli hladoví Jacksonovi o svoje – za patnáct let manželství teprve druhé a to hýčkanější – auto a vyměnili jej za limuzínu dlouhou jako vytahaný jezevčík.
Další nespočetná expozé během oběda (sedmsetsedmdesát dolarů) a odpoledních nákupů (dvaatřicet tisíc dolarů, většinou dodávky až do domu, přesto limuzína poněkud poklesla v pérování) přesvědčilo Jacksonovi, že na co Sibria sáhne, z toho kouká skandál. Krom toho také ovšem, že z čeho udělá skandál, z toho vždycky něco kouká. Viděla lidem do žaludků, do střev i do tresních rejstříků a každý takový pohled ji přiváděl do nepříčetného smíchu, který však postižení většinou nedokázali opětovat jinak než tím, že prostě sedli na zadek. Jacksonovic počáteční strnulost po tomto zjištění nepatrně opadla, stejně jako jejich nedůvěra. Představit si, že by kdokoli krom filmového supermana dokázal během jednoho odpoledne zesměšnit půl města, bylo zkrátka nad jejich síly.
„Sibri, Sibri!“ Máma Jacksonová se pracně snažila prolézt malým okénkem k řidiči a šlo jí to dost špatně. Krom té zásadní skutečnosti, že otvor byl pro její proporce reálně neprůchodný, na sobě měla ještě nutrií kožich a byla lehce omámená vínem za dvěstě dolarů litr.
„Sibri, tak mě napadá… podívej -“ Zasekla se už v ramenou, ale chvíli trvalo, než pochopila a vzdala. Zůstala tedy, kde byla, a vysvětlovala zvýšeným hlasem.
„Podívej – “ Začala počítat na prstech, které se jí viditelně pletly. „Lednička, mraznička, dvě… ne, tři televizory, myčka, pr, pr… pr-ačka…“ Jazyk se jí na tom hlavolamu dočista zamotal.
„Kam… kam to dáme?“ Na okamžik z toho šokujícího zjištění posmutněla, pak ji však napadla spásná myšlenka a ona se rozzářila.
„Sibrinka nám koupí do, do… domeček!“ Načež jí zničeho nic spadla hlava a ona usnula. Její přecitlivělá duše byla uvyklá starostem a tolik štěstí najednou ji opravdu zmohlo. Usnul i táta Jackson s hlavou podloženou velkou krabicí s vrtačkou – zdálo se mu nejdřív o nové dílně, kterou dočista převeze souseda Hilla, ale pak víc o mamině, kterou takhle veselou viděl naposled v den svatby. Spal i Robi, který si ještě před chvílí tiše pobrukoval něco, co téměř znělo jako písnička a mělo to téměř něco jako text. Jen Johny klečel před otevřeným počítačem napojeným na radiomodem s anténou vystrčenou z okénka a udiveně vrtěl hlavou.
Druhý den měli Jacksonovic táta s mámou od rána co dělat. Jedno za druhým přijížděla dodávková auta z města a udivení chlapíci rovnali bednu za bednou do sklepa, do obýváku, do podkroví, do kuchyně, pak i do garáže (pro limuzínu byla beztak malá) a nakonec i do zahrádky. Sib se v tom zmatku nabídla, že nebude překážet, vzala oba chlapce a vyrazili do disneylandu. Hned za osadou nechala řídit Johnyho. Když ten pak nadšený zasněně pronesl, že to by měla vidět Connie, zeptala se, kdo je Connie, a pak proč by pro ni nemohli zajet. Našli ji znuděnou (vždycky Johnymu vytahovačně vyprávěla, jak se na ranči má) a přesto po prvním překvapení rozhodnutou nenechat svoji hrdost a čtvrtroční povýšenost padnout. Zarytě mlčela a o Johnyho (ostatně nepříliš přesvědčivé) řidičské umění jevila okázalý nezájem. Když však po patnácti kilometrech Sib s Johnym společně usoudili, že si ve snobsky sterilní limuzíně připadají jako v naleštěné rakvi a u nejbližší benzinky ji vyměnili za otevřený sporťáček, bylo vidět, že je přinejmenším zmatená. Zmatený byl i postarší elegantní pán ze sporťáku. Nejdříve se zdráhal a byl podezíravý, ale když mu Sib vyplatila ještě k limuzíně cenu jeho auta v hotových (začala je vytahovat z výstřihu, zbytek měla volně nastrkaný pod sedadlem), podlehl K.O. Connie vydržela ještě dalších osmadvacet kilometrů, než se zastavili na oběd v malém městečku a Sib jí za zmrzlinou pocákané šaty koupila dvoje nové. Pak se nadšeně rozpovídala a dokonce se do Johnyho zavěsila (to když jí koupil velkou krabici rošé a vyměnil si sluneční brýle za jiné, ve kterých jí připomínal svého slavnějšího jmenovce Michaela). Johny se vznášel na růžovém obláčku – Connie Hillová, která stála v jeho snech po boku Madony a Sharon Stoneové, kráčela vedle něj a házela na všechny strany patnáctiletě ohnivé pohledy (sledovala, zda ji v jejích šatech za pětset dolarů sleduje dostatek závistivců). Na atrakcích v parku se však chovala jako Johnyho bláznivá sestřenka, což jej trochu zmátlo. Po druhé stovce utracených dolarů z papírového pytlíku od máminy svačiny (nedala si ji vymluvit, přece nebudete jíst hamburgery!) však ječel nadšeně na horské dráze nejen on, ale i jeho bratr, který odjakživa dostával mezi větším množstvím lidí pouze neutišitelné záchvaty vzteku nebo pláče. Stejně neuvěřitelné bylo, když na prvním videoautomatu, ke kterému ho Sib postavila, vystřílel Robi bez chybičky všechny zelené příšery a beze ztráty života postoupil do dalšího levelu. Zalíbilo se mu to (nejvíce, když zasažená příšerka legračně hekla, chytila se za břicho a toporně se svalila), a tak když sáhl Sib na dno pytlíku, vypadl z něj další zázrak a on vcelku srozumitelně a důrazně řekl:
„Eče to tolaů!“ A dupnul si. Sib dohrála svoji hru (nejprve vždy prohrávala, teprve s posledním životem si šla najisto pro výhru) a řekla:
„Nedá se nic dělat, děti, já tu věčně nebudu. Je na čase, abyste se naučily živit samy.“ A zamířila k herně mincovních automatů držíc už cestou vysvětlovací řeč:
„Je dobře, že jste se mě ze začátku na nic neptali. Vysvětlování je zdlouhavé, většinou nudné a zdržuje děj. Nicméně čas pokročil natolik, abychom od činů mladistvě bláznivých, přešli ke skutkům, z nichž se nebudeme radovat jen my, ale i generace následující.“ Říkala to s úsměvem, ale všichni tři (i Robi) jí pozorně poslouchali. Sib pokývala hlavou.
„Tady Johny ze sítě ví, že se něco děje. Hledají mě a utajují to. Vojáci, policie, všichni. Zatím nevědí, co mají hledat a kdybych nechtěla, nemuseli by mě najít nikdy. Stala bych se jedním z vás a ztratila bych se mezi lidmi. Jenže já se ráda směju a to bych nesměla – normální lidé se u vás nesmějí. Jsou vážní a důležití. Brrr! A taky si myslí, že všechno vědí, což je omyl. Totiž – jak jsou tak strašně důležití, jsou přitom docela zabednění. Vědí jen to, co si myslí, že vědí…“ Udělala dramatickou pauzu, rozhlédla se po svých posluchačích a obrátila se k automatu, před kterým se mezitím ocitli.
„Uděláme si malou ukázku. Například si lidé myslí, že nemohou vědět, jak lze na tomto primitivním přístroji vyhrát. A protože si to usilovně myslí, mají hlavy dočista zabedněné a vědět to skutečně nemohou. Názorně předvedu, že myslí špatně.“ Vhodila do otvoru minci a položila ruku na páku.
„Všude kolem nás,“ udělala druhou rukou kolem sebe oblouk, „proudí bez ustání nějaká energie. Cokoli se kolem nás děje je způsobeno a samo vyvolává energetické změny. Někdy velké, které běžně vidíme, ale nejčastěji drobné, které nám unikají. A pozor, teď to přijde – je to všechno v základu jediná energie, přesto má různou podobu, frekvenci, sílu, modulaci, zkrátka různou formu, formaci, informaci. Ano, jsme ponořeni v jakémsi moři energií, které nám bez ustání přinášejí nějaké informace. Jsou však velice tichounké,“ prudce ztišila a dokonce se přikrčila, jakoby hrála pantomimu, „takže je může zaplašit i ta nejnepatrnější myšlenka. Proto, chceme-li je slyšet, musíme mít hlavu naprosto prázdnou a naprosto otevřenou.“ Zavřela oči, na okamžíček strnula, a potom trhla pákou. Vzápětí se ozval zvonivý vodopád mincí.
„Po pravdě řečeno, až tak tiší být nemusíte,“ řekla do cinkotu omluvně. „Máte tu totiž ty energie tak silné, že je tu v čarách světa doslova nadupáno.“ Nabrali výhru do pytlíku, a aby nebudili příliš pozornosti, přešli několikrát do jiné herny. Totéž, co Sib, zkoušeli pak chlapci i Connie. Zezačátku drželi páku, či tlačítka spolu s ní, ale brzy se jim začalo dařit i samotným. Bylo to tak lehké, až se sami divili. Nejvíc se dařilo opět Robimu. Docela jistě proto, že neměl v hlavě zbytečné myšlenky.
Domů se vraceli za tmy a Johnyho s Connie vůbec nepřekvapilo, že Sib dala klíčky od jejich sporťáku Robimu. Jak se brzy ukázalo, řídil o poznání lépe než jeho starší bratr. Unešeni svými novými schopnostmi je všichni tři ihned cestou zkoušeli. Ukázalo se totiž, že do otevřené hlavy nepadá jen to, kdy zatáhnout za páku hracího automatu, ale prostě všechno.
„Jé, Sib, tamhleto auto je kradený!.. A tamten pán jede od milenky k jiný milence… a doma má dvě děti…“ překřikovali se jeden přes druhého. „Páni, tamten chlap má v kufru heroin, a tamten zabil svoji tchýni…“ A jak se zpočátku smáli, začali být brzy rozpačití.
„Sib, ty tohle všechno pořád vidíš?“ Svět, který se před nimi otevřel nebyl vůbec zázračný ani pohádkový.
„Nejen tohle. Vidím hlouběji a dál než vy a je to tam stejné a ještě horší.“
„Jak ale můžeš být potom pořád tak veselá?“ zeptal se udiveně Johny.
„Copak vy každý den nevidíte v televizi tolik zlého, nečtete to v novinách, nevidíte kolem sebe?“
„Já noviny nečtu a v televizi se dívám jen na Dallas a Beverly Hills.“ Vyhrkla Connie. Johny ji zpražil pohledem, který se však ve tmě prořezávané jen světly protijedoucích a předjížděných vozů ztratil.
„I tak je možné to dělat, ale ne dlouho. Jestliže jednou nebudeš chtít něco vědět a zavřeš svoji hlavu, dopadneš jako všichni ti lidé kolem. Zanedlouho se ti hlava zavře úplně a ty nebudeš vidět nic.“ Všichni tři se při té představě otřásli. Jejich hlavy se otevřely sice teprve nedávno, ale jim připadalo, že ne tamta slepota, ale právě tohle je jejich normální a přirozený stav. Sib pokračovala:
„Je to zapeklitý kruh. Kdo chce vidět, tak jako teď vidíte vy, uvidí nejprve velkou zlobu. Mnoho ošklivých věcí, které lidé dělají. Lekne se a raději vidět přestane. Jenomže kdo nevidí, dělá ošklivé věci. Ne proto, že si myslí, že ho nikdo nevidí, ale proto, že je sám.“ Děti se zarazily, až teď si uvědomily tu zprvu nenápadnou proměnu, která se odehrála kdesi v pozadí. Až při Sibriiných slovech si uvědomily ve svých otevřených hlavách neustálý a hřejivý pocit přítomnosti ostatních.
„Lidé v tomto světě jsou velmi osamělí a dělají všechno proto, aby osamělí nebyli. Bohužel dělají spoustu nesmyslných věcí, které jim spíš škodí, než pomáhají. Například si myslí, že je samoty zbaví peníze, majetek nebo moc a ženou se za nimi a jejich hlavy se víc a víc zavírají. Je to skutečně velmi začarovaný kruh.“
„Co se s tím dá dělat?“ zeptala se Connie.
„Smát se.“
„Smát se?“ Robi se za volantem uchechtl. „Át se! Haha!“
„Ano, smích otevírá hlavy. Víš čím tu totiž máte nadupáno? Víš, proč je tak lehké číst tu v čarách světa? Čáry světa jsou souvislosti. Když chceš něco vědět a zeptáš se své otevřené hlavy, je to jakoby si tahal za provázky souvislostí – kdo je ten pán, odkud jede, kam jede, co má v autě. Nebo složitější otázky – proč to udělal, jaké má číslo konta, číslo tajné schránky a před očima se ti objevují odpovědi. A objevují se velice rychle. To proto, že jsou velice jednoduché. Udělal to kvůli penězům, kvůli slávě, z nenávisti, na příkaz. Od jednoho osamělého člověka vede jasná čára k jinému osamělému člověku. Čím jednodušší a jasnější souvislost, tím silnější čára a tím lépe ji najdeš. A takových je tu obrovská spousta. Lidé dělají jen to, co musí, to, co se od nich čeká. Příčina – následek, investice – návrat, vražda – pomsta, pomsta – pomsta, začátek – konec… Víš, co je to karman?“
„Jasně, bylo to v jedný hře…“ Sib Johnyho zarazila zvednutím ruky.
„Špatně Johny!“ Obrátila se ke Connie. „Connie, co je to karman?“
„Koloběh životů. Co si v jednom životě nadrobíš, to si v dalším vypiješ.“
„Správně. Vidíš, Johny, Connie nevěděla, a proto měla otevřenou hlavu. Tys měl utkvělou myšlenku, že víš. Spousta lidí kolem si takhle myslí, že ví a zatím neví nic. Tamten chlapík s heroinem – žlutá fordka, čepice Chicago Bulls – tak už jeho táta pašoval a byl kvůli tomu ve vězení. Jeho máma proto nikdy neměla dostatek peněz a on jako si už jako malý kluk usmyslel, že bude bohatý, aby se jeho máma nemusela trápit. Myslí si, že když bude mít peníze, bude šťastný. Jenže totéž chtěl už jeho děd. Taky pašoval a zastřelili ho a jeho syn… Vidíš, je to koloběh, který se pořád opakuje. Je to tu jeden velký, nadupaný karman.“ Connie se rozplakala. Tomu, co Sibria povídala příliš nerozumněla, ale něco v jejích slovech a obrazy, které těmi slovy padaly do její otevřené hlavinky, ji rozrušily. Johny ji chlapsky obejmul (jako to vídal u táty, když utěšoval maminu) a skoro dospělým chraplavým hlasem se Sibrii zeptal:
„Co máme dělat?“
„Už jsem řekla – smát se. Počkej! Není to tak hloupé, jak to vypadá. Uvažuj! Kdyby všichni lidé uměli to, co umíš ty. Co by potom dělali všichni ti vážní lidé? Ulhaní politici by nemohli lhát, magnáti by nemohli vydělávat svoje špinavé peníze, generálové plánovat tajné operace, státy držet státní tajemství… Ti všichni totiž dělají jen rozumné věci, věci, které mají smysl, ale ty lze v čarách světa najít i s otevřenýma očima. Takové věci ztrácejí s otevřenou hlavou smysl. Můžeš se jim jenom smát. Smích žádný rozumný smysl nemá, je nádherný sám o sobě – jako třeba láska. Ti, kdo mají otevřenou hlavu se jen smějí a milují. Takoví lidé neumí dělat špatné věci. A čím víc lidí se bude smát a milovat, tím víc jich bude mít otevřenou hlavu a tím míň šancí budou mít hlavy zavřené…“
Sjeli z dálnice a blížili se k osadě. Město svítilo pod nimi a ležel na něm těžký, hutný oblak zahuštěných čar světa.
„Nikde jsem takovu tíhu neviděla a to už mám pár tisícovek let za sebou.“ Kroutila nad tím hlavou Sib. „Na druhé straně – je to ideální prostředí. Jen si představte, co všechno se stane, když třeba zvednete telefon a zavoláte rovnou do Washingtonu! Nebo jen vaší sousedce odnaproti!…“ Než přijeli k Jacksonovic domku otřásal se sporťák opět výbuchy jejich halasného smíchu. Tenhle svět – viděno Sibriinýma očima, jakoby shora – byl zkrátka opravdu směšný. Zarazil je až Robi, když zastavil daleko před brankou a naléhavě si poklepal prstem na čelo:
„Ote-te lavy!“ Naznačil pohybem rtů. Sotva tak učinili, pohlédli polekaně na Sib. Jejich zvenčí tichý a tmavý dům byl uvnitř plný vojáků. Také všude kolem byli skrytí a zamaskovaní muži v uniformách a s odjištěnými zbraněmi. Dobře slyšeli jejich napjatý šepot do vysílaček, dobře rozumněli jejich nanejvýš opatrným příkazům. Sib dala prst na ústa a naznačila, že je jistě slyší. Nahlas pak ledabyle řekla:
„Stejně jsem chtěla ten dům se vším tím harampádím prodat. Ještě bychom se o to museli starat a měli bychom po legraci.“
„Já si myslím, že je to škoda, bylo nám v něm s tebou dobře,“ řekl malinko roztřeseným hlasem Johny.
„Přijedeš zase?“ zeptala se vesele Connie a jen pevný stisk její ruky, ve které držela Johnyho, prozrazoval její napětí.
„Myslím, že se nasmějete i beze mě. Ale bylo mi s vámi moc príma. Jeď Robi!“
Státní i mezistátní horké linky přes tu noc div nevzplály. Mimozemšťanka zajištěna a s ní i všichni, kteří s ní přišli do styku. Případ předán příslušným institucím. A za každým sdělením důležitá poznámka: přísně tajné!
Sib, Connie i celá rodina Jacksonovic byli – každý zvlášť – převezeni na tajnou vojenskou základnu ukrytou hluboko v podzemí a daleko v poušti a tam podrobováni všem myslitelným testům a výslechům. Jacksonovic táta s mámou nešťastní a zoufalí nic nevěděli (vždy vystrašená máma zapřela zázraky, které dělala Sib s Robim, i před detektorem lži velkým jako dvě skříně), Robi najednou zase nemluvil jen se vztekal a brečel, dokud ho nedali k mámě a Connie s Johnym vyprávěli pořád dokola jen o bláznivé bohaté kamarádce. Přes všechnu hrůzu, kterou na ně všichni předůležití potentáti pouštěli, měli co dělat, aby se nezačali smát. Na supertajné vojenské základně to totiž vypadalo jako v blázinci. Mimozemšťanka vypadá jako sexbomba (málem před všemi kamerami svedla službukonajícího důstojníka, potom i důstojnici, která ho vystřídala), z každého si utahuje (hned při prvním výslechu vyzvonila, že velitel základny to dělá nejraději převlečený za růžové prasátko, speciální komisi z NASA poté rozesmála bez vysvětlitelného důvodu, tak, že jeden její člen musel být hospitalizován s potrhaným břišním vazivem) a mezi nejdůležitejšími svědky je chlapec, který se do každého nového oblečení počůrá a ještě se tomu směje. Vrcholem pak byla konfrontace Sib s rodinou Jacksonových (samozřejmě pro vědecké účely a pod dozorem štábu kamer). Sib se s dětmi jen smáli a smáli. Ve svých otevřených hlavách si zatím navzájem ukazovali, jak pouhý záznam Sibriina výslechu rozesmál samotného prezidenta k slzám, zatímco generální štáb vážně se tvářících panáků smolí jakási bezpečnostní opatření pro případ napadení státu smějícími se sexbombami a bankéři, ředitelé tajných služeb a jiní hlídači pokladů celého světa pořádají zoufalé konference, propadají panice a podléhají infarktům myokardu. Nakonec je Sib všechny obejmula (viděli v tu chvíli ve svých stále otevřenějších hlavách bezpočet světů a pocit jejich přítomnosti je příjemně hřál, když se loučili) a oni věděli, že se vidí naposled. Přesto se smáli, vždyť takhle nadupáno! – pečení holubi tu sami padají do úst! – to bych zlenivěla a co by pak bylo ze Sibrinky? Ošklivá bába! A to byla opravdu k neuvěření směšná představa! Sib a bába, bába a Sib! Smáli se tomu ještě dlouho potom.
Druhý den v pět třicetpět obdržel ještě spící prezident krátkou depeši.:
„PŘÍSNĚ TAJNÉ – S. ZMIZELA – PŘÍSNĚ TAJNÉ!“ Rozhovor, který se ihned poté udál mezi ním a velitelem pouštní základny (růžové prasátko) prostřednictvím supertajné, několikrát geniálně kódavané družicové přímé linky, poslouchali Connie s Johnym každý ve vlastním „apartmá“, leč ve svých hlavách od prvního dne stále spolu. Protože však považovali tento rozhovor za nudný (jako všechny ty důležité proslovy, kterým stačilo malinko kouknout pod kůži a hned se ukazovalo, že je za nimi stále totéž) nebo alespoň podstatně nudnější než svůj vztah (jejich láska vypadala v prostoru čar světa jako odpálený vagón semtexu), poslouchali jej jen napůl hlavy a poté ani tak ne. Jeho většinu jsme si tedy dovolili rekonstruovat s jistou dávkou nadsázky podle vlastní fantazie:
„Říkáte, že prostě jen tak zmizela?“
„Přesně tak, pane prezidente.“
„To jste si oddech, co Conelly?! Co tomu říkají Jacksonovi?“
„Smějí se, pane prezidente.“
„Eh, co taky jiného. Pořád se jen tak divně usmívají! Kam podle vás nebo podle nich vlastně zmizela? Nemáte tam kolem dost betonu a ostnatého drátu?“
„Zmizela, pane prezidente, přímo ze své cely, přímo před očima našich kamer.“
„Asi maj ty vaše kamery šedej zákal! Kam tedy zmizela?“
„Pryč, pane.“
„Úplně?“
„Ano, tvrdí, že úplně. Jsou si dokonce jisti, že se nikdy nevrátí.“
„Kdo si je jist? Vy?… aha, Jacksonovi. Hmm, zajímavé. Nebyl to jen ruský špión? Vy od vojska vždycky naděláte humbuk pro každou prkotinu.“
„Být vámi, pane prezidente, přál bych si raději, aby to skutečně byla mimozemšťanka. Dovedete si představit, co by jediný člověk dokázal například jen s přesnými informacemi o všech bankovních kontech vás i celé vaší rodiny, která máte ve Švýcarských bankách? A to i s udáním výše těchto kont?! Blahopřeji vám, pane prezidente.“
„No, no, no! Mírněte se Conelly! Vaše růžové prasátko by se na prvních stránkách novin také nevyjímalo špatně.“
„Nemyslel jsem to tak, pane prezidente. Chtěl jsem vám pogratulovat k zažehnání mezinárodní ba celosvětové katastrofy! Jediný takovýto „člověk“ by mohl zničit celé lidstvo, celou civilizaci! Dokážete si to představit – státní tajemství, průmyslová tajemství, výzvědné služby, zhroutilo by se naprosto všechno!“
„Ano, ano, dokážu si to představit… Myslím, že bych měl pogratulovat já vám, drahý Conelly… A říkejte mi Bille. Ostatně, co byste řekl malému víkendu na mém ranči? Věděl bych o nějakých zajíčcích, kteří mají ouška růžová jako…“
Opusťme však úlevně si oddychující vážné pány, kteří by byli jistě neradi, kdyby věděli, že si z nich utahujeme a navíc je vůbec nemáme za kladné hrdiny. Otevřme na konec příběhu, který tak nádherně bláznivě otevřela překrásně nebezpečná Sibria Rjóa, svoje hlavy a položme jim otázku: jak to vlastně dopadlo?
Mamina Jacksonová se s pusou plnou špendlíků skláněla nad střihem proužkovaných šatů pro sousedovic Anne Marii a přes tu ostnatou hradbu nebylo poznat, jestli mluví ke své čtyřleté dcerce, která si vedle ní hrála s videohrou, nebo ke svému nepřítomnému manželovi, což – jak všichni sousedé udiveně, ale chápavě konstatovali – měla ve zvyku už od svatby. U práce se usmívala a vždy, když její dcera vyhrála další hru (v souboru jich bylo třista a ona vyhrávala jednu za druhou. Vypadalo to přitom velice lehce a samozřejmě), neopoměla se radovat s ní. Krátce před třetí se od práce náhle odtrhla a šla ke dveřím. Zvonek zazvonil právě když otáčela klíčem. Muž za dveřmi se však nedivil. Byl to Johnyho nový známý z práce (Johny pracoval jako sociální pracovník a každý den potkával spousty nových lidí). Řekl, že měl cestu kolem a že jej Johny požádal, zda by se nezastavil a nevyřídil jeho ženě, že se dnes v práci poněkud zdrží. Jistě prý bude ráda, když bude moci poznat jeho přítele. Vypil si kávu, zahrál si s malou Sibi pár her (Sibi mu napřed pomáhala, poslední hru muž však s přehledem vyhrál sám – bylo to přece tak lehké! Až se sám divil.) a odešel. Ani se vlastně nepředstavil. Dokonce na odchodu ani neřekl nashledanou. Zato se usmíval. Tak nějak podivně. Mladá paní Jacksonová udělala do malého zápisníčku další čárku a u večeře (Johnyho oblíbený biftek) potom s manželem nehlasně (dvě štěnice v kuchyni, dvě v ložnici, po jedné v hale, podkroví a garáži. NASA i celý svět stále ve střehu) počítali. Když každý známý potká své známé a ti známí… I s dnešním návštěvníkem jim vyšlo číslo delší jako displej kalkulačky. Connie se usmála (Johnymu se vybavily stejně zářivé oči Sibrii Rjói), dala svému muži mlaskavou pusu a zvedla telefon.
„Haló, tam Washington? Tady Jacksonová…“