S poptávkou tzv. individuální konstelace se setkávám až příliš často.
Individuální konstelací je myšlena konstelace pouze za účasti lektora a klienta, kdy klient zadá svoji motivaci a pak staví svoji rodinu či firmu či obecně situaci nikoli ze skutečných zástupců – účastníků semináře, ale např. z papírků, sklenic, pivních tácků, bot či figurek.
Poté se sám staví na do jednotlivých rolí, vžívá, naciťuje či je na sebe jen nechá působit, jedná a hovoří za ně.
Musím předeslat, že moje osobní zkušenost z individuálními konstelacemi není velká. Proč si ale dovoluji psát takovýto článek je, že tato zkušenost byla opakovaně veskrze pozitivní, „fungovalo to“, běželo. Ok. Takže jsem snad také pocítil a pochopil rozdíly mezi takovouto individuální a klasickou konstelací. Nu, možná je to také jen moje otázka – jaké zkušenosti máte vy. Já tyto:
V individuální konstelaci:
– chybí síla skupiny, prostě energie, lidé, další pohledy, nevzniká ono tzv. vědoucí pole, či je podstatně slabší.
– klient nemá onu možnost vystoupit ze svého života a vidět ho zvenčí, zástupci nejsou nezainteresovaní lidé.
– lektor nemá k dispozici informace z pole, onu korekční schopnost skupiny a jednotlivých zástupců, kteří dají okamžitě najevo (třeba nevědomky), že něco funguje nebo nefunguje.
– „konfrontace s pravdou“ je v individuální konstelaci jaksi bezzubá, nemá onu přesahující, osudovou kvalitu zprostředkovanou živou přítomností toho druhého, jeho očima, emocemi.
– chybí skupina, kterou zřejmě takovýto zadavatel individuální konstelace vnímá jaksi apriori jako rušivou či ohrožující, ale která je nakonec zdrojem podpory a sdílení.
– a nakonec jedna systémová ne-li přímo filozofická – konstelace ukazují naše hluboké spojení s většími celky, rodinou, lidstvem, planetou. Není pak protismyslné hledat toto spojení individuálně?
Individuální konstelace jsou podle mě více koučingem zkříženým s imaginací a gestaltovskou horkou a prázdnou židlí. Což vůbec není špatné, ale nenazýval bych to konstelacemi. Dokonce vím, že i v těchto konstelacích je přítomný onen tajemný přesah, moudrost pole, která dokáže vyjevit skryté a přitom podstatné, ale k tomu je třeba velké připravenosti a otevřenosti klienta a potom především zkušeného lektora, spíše už terapeuta, kouče.
Mně osobně jako lektorovi zde chybí to naprosto zásadní, můj hlavní nástroj – skupina, pole, lidé, jejich oči, pohledy, pohyby, drobná gesta, nepatrné změny postavení, vzdechy, přeřeky, výkřiky, mlčení, postoj těla, celá typologie, nápovědy, které může skýtat i např. oblečení, doplňky, to, co jsem se o nich dozvěděl v jiných rolích a konstelacích nebo např. v krátkém hovoru před seminářem…
Často se v konstelacích ukazuje, jak žijeme ve svých – mylných – představách, jak se jimi bráníme před tím, „jak to skutečně je“. Konstelace otvírají oči, bourají představy, přivádějí člověka k tady a teď, do kontaktu. Což je v takové individuální konstelaci, která nutně zapojuje představivost a to přímo tu vlastní klientovu, vlastně paradoxní úkon.
Konstelace dost možná vznikly jako odpověď kolektivního (ne)vědomí na dnešní vypjatý individualismus, jako jeho kompenzace. Jsou výjimečné právě schopností ukazovat to, co nejsme schopni sami – individuálně – vidět: naše individuality jako součást větších celků. Naše propojení s těmi druhými.
Osobně pak vnímám individuální konstelace jako protimluv, jako jít proti samotné podstatě. Možná je to vyhraněné, možná je to příliš úzká představa o konstelacích, ale pro mě, teď a tady platí.