Reklama
 
Blog | Marek Páral

Váží si žáci učitelů jako lidé politiků?

Jak by si žáci mohli vážit učitelů, když si většina z nás neváží svých politiků? Škola jako obraz společnosti a naopak.

 

 

Status učitelky na Facebooku: „Škola je peklo!“
Po chvíli: „Ne, je to horší.“

Naši vůdci ztratili vizi, ztratili smysl pro smysl, tím pomalu ale jistě ztrácí legitimitu a rozklad se šíří jako smrad od rybí hlavy. Zbývají nadávky a facky. Národní vláda se marně hledá v sítích globalismu, klintelismu a mafiánství, školy nedostávají od svého ministerstva podporu (natož peníze), ředitelé nejsou oporou svých učitelů a učitelé se ocitají před žáky slabí, nevyzařuje z nich autorita (vyšší) instituce, vyššího principu (neboť skutečná autorita se vždy opírá o něco vyššího). Místo vzdělávání a učení (které je prostě práce a námaha) mají žáky zaujmout, bavit, upoutat jejich přetíženou, přelétavou a necvičenou pozornost máváním digitálními (interaktivními prý) udělátky, novými metodami, bla bla. Škola u žáků ztrácí legitimitu. V bleskově se měnícím světě působí zkostnatěle, před Googlem bledne každý učitel, před ctrl+c+v každý referát, před obsahyknih.cz každý čtenářský deník. Facebooková skupina „Učitelka: ‚Já vás nebudu překřikovat!‘ Mysl žáka: ‚No tak drž hubu…‘ :D“ nasbírala běhěm pouhých pár dní skoro 100.000 příznivců. A čeští žáci se zhoršují a bádá se proč.

Tolik úvodní vděčně sugestivně negativní obraz. Co dál?

Reklama

Souvislost

Napadá mě: nepodobá se to tak trochu dnešní společnosti? Politici nemají skutečnou moc, autoritu, ani skutečný manévrovací prostor, jsou reálně bezmocní. Hrabání pod sebe je asi tak poslední pohyb, který jim možná opravdu zbývá. Času málo, úkolů a papírů příliš. Shora neosobní, vzdálené instituce, kolem nerefomovatelný mafiánský systém, zdola nevycválaná, drzá veřejnost… 

Veřejnost… 

…která stejně jako třída ryčí, ať politik přijde s čímkoli, která si nedá sáhnout na své pohodlí, která se chce bavit, má na všechno právo a nesmí být bita. Která se nedívá zpátky ani dopředu, kterou myšlení bolí, těžkým tématům se směje, myslí si, že život je o mačkání knoflíků a rozdávaní lajků…

Tělesné tresty?

Aby nebylo špatně pochopeno. Nejsem pro tělesné tresty (třebaže zakazovat je zákonem je rozhodně zoufalé). Tělesné tresty jsou vždy výrazem bezmoci vychovatele (stejně tak režimu) a děti (a veřejnost) to dobře ví, takže nakonec mají takové zásahy opačný výsledek: ztrátu autority.* 
Diskuze o tělesných trestech myslím postrádá určité porozumění tomu, co by vlastně tělesný trest ideálně měl být (a čím není). Nejde tu přece ani o trest a bolest samy o sobě, ale o omezení, fyzické omezení a zpětnou vazbu – „toto již nelze“. Realita nás fyzicky trestá neustále. V diskuzi o tělesných trestech jde především o hranice. Celá výchova, život, svět je o hranicích. O jejich překonávání stejně tak jako o jejich respektování. Jak píše Prekopová (kterou symptomaticky hystericky napadají a popotahují): „Zloběj, potvory, protože od nás chtějí pevnost, hranice.“ Ale my jsme příliš demokratičtí nebo příliš… ?

Hranice

Ve společnosti založené na překračování všech tradičních omezení a hranic, na technologických zázracích, které slibují, že nic není nemožné, reklam Nevaž se odvaž se, Just do it, Užij si to naplno, ve společnosti, kde volby stíhají volby, je vlastně taková snaha protismyslná. Respekt je tak možná název časopisu a pokora (a s ní víra) se ztratily zároň s omezeními, jež byla  – kdysi dávno – člověku kladena světem a přírodou.

Dnes tak často zmiňovaní indiáni nepotřebovali fyzické tresty nejspíš proto, že v těchto omezeních bezpostředně žili. A také proto, že mezi světem jejich dětí, rodičů a dřívějších generací nebyly tak propastné rozdíly, které zkušenosti starších učinily prakticky zbytečnými. A tak se pamětníky nostalgicky vzpomínaná disciplína dnes jen drolí a drolí. 

Jak by tedy měla škola dávat hranice ve světě bez hranic?

Je tu ale zároveň druhé téma, jakási druhá krajnost, která platí zároveň:

Škola jako továrna

Škola jako továrna, tovární hala (většinou už od pohledu). Pár obrázků na stěnách neskryje podstatou neosobní prostor. A k tomu ranní vstávání, sériové krabice tříd, ročníků, hodin, standardizovaných testů, sériová neosobní výroba pasívních odlitků, znehybnění v lavicích. Jsi bezvýznamnou částečkou davu (individuální přístup při třiceti žácích v ročníku), rychlé střídání předmětů, učitelů, klouzání po povrchu, odškrtávání formulářů. A obsah je nakonec jen výplní a vějičkou, která odvádí pozornost od podstatného: výroby sériových odlitků, ovčánků. 

To přece vůbec neodpovídá světu bez hranic To je spíš ohradník, farma normovaných kotců…?

Ano, dnešní školství bylo zformováno pro potřeby industriální společnosti devatenáctého století a tato – tovární – forma se dodnes příliš nezměnila. Mění se obsah, ale i forma nese význam. A je o to důležitější, protože z větší části zůstává nevědomá a protože je to právě forma, která přece „formuje“ občánky k obrazu a potřebám společnosti.

Škola, jak dnes stále funguje, byla učiněna pro svět růstu, šťastného běhu vpřed a vhor čím dál strmějších grafů všeho. 

Neboť se chvíli skutečně zdálo (aspoň mé generaci vyrostlé na sovětské raketové sci-fi), že to, co trápilo lidstvo celou jeho dosavadní historii, máme vyřešené a teď už nás čeká jen cesta vzhůru. Že

přežití je samozřejmé

A tam jsme se ztratili. Tam jsme ztratili ze zřetele to podstatné. Pokoru. Jednoduchost. Nohy na Zemi.

Jako by boj o přežití přestal existovat. Stejně jako smrt jsme skryli do nemocnic, skryli jsme i boj o přežití, o potravu, statky vezdejší do továrních hal a dětem ukazujeme jen tu druhou polovinu – futrování košíků v supermarketech. A snažíme se jí uvěřit i sami.

A tak skrýváme pravdu o světě sami před sebou, když svoji pracovní existenci nepovažujeme za svůj život. Když svůj život odkládáme na čtrnáct dní letního last minute.

Lhát si do kapsy

Všichni to víme. Někde uvnitř. Už jen prostým selským rozumem, který ví, že každý půllitr má svoje dno. Ale ještě běžíme. Utíkáme o to rychleji, oč rychleji nás hranice (životního prostředí, zdrojů) dohánějí, oč rychlejšího běhu je třeba i na prosté udržení pozic. Víme všichni, že přichází změna, obrat, pád, zpomalení.

A tady zase zpátky k dětem:

Děti jako lakmusáčky

Je to ve vzduchu a děti na to reagují, stejně jako v rodinách dokáží vycítit sebemenší napětí a nesoulad, i ve společnosti reagují nejcitlivěji jako onen nejslabší a tím nejcitlivější článěk řetezu. Nerozumí tomu, ale cítí to, z nás. Jsou zmatené. My jsme myšlenkami, duší, fyzicky mimo (škola jako odkladiště!) a ony potom také…

A tady se setkávají obě témata, obě krajnosti. Svět bez hranici a hranice, které mu čím dál víc hrozí, které ho čím dál razantněji svírají. 

Stačí si potom představit pokusnou krysu/člověka tolik uvyklou luxusu, která zahlédla koutkem oka konec kolony zásobovacích kamionů. Jak se cítí, co to s ní udělá? Ve které z pěti fází vyrovnávání se s konečností se asi nacházíme?

Protože přiznat hranice jednou, znamená rázem zbořit celou iluzi světa bez hranic.

A to je sakra psychologická bariéra.

A tak se nás škola stejně jako politika snaží chránit před skutečností. Vytváří vlastní (virtuální) skutečnost, která je od reality poněkud vzdálená. Je to ona realita bez omezení, realita nekonečného růstu, nekončící zábavy, světa věčného mládí, kde smrt je nedopatřením lékařů, jež je za ni nutné žalovat. Škola i společnost se dál snaží vytvářet svět industriálního matrixu, třebaže už vše jasně říká, že tato cesta dál nevede.

Pěkný obraz bavícího se, zpovykaného lidstva na horní palubě Titaniku.

Samozřejmě jde o smrt. Richard Rohr krásně píše o chybějící iniciaci mladých mužů jako o chybějící zprávě o smrtelnosti. Čerstvě to bylo možné zažít na kauze porodní asistentky Ivany Köenigsmarkové, kdy se hystericky ječící davy a soud vrhly na porodní asistentku kvůli úmrtí dítěte u porodu. Protože smrt jsme přece vyloučili. Vyloučili jsme tuto možnost jako nemožnou. Jenže nám to vzalo sílu. 

Politická korektnost potom není nic jiného než strach (neiniciovaných, tj. nedospělých, třebaže okravatovaných hošíků) před obtížnými tématy. Snaha být se všemi za dobře. Strach připustit krajní možnost. Protože s ní už nemáme žitou zkušenost. 

Ale rozhodně to nehážu na politiky. Máme přesně takové politiky, jací jsme sami. Jakýkoli náznak „tvrdé ruky“ vyvolává opět hysterii. Máme přece (historickou) zkušenost s diktátory, s válkou! Co když to ale není jen v diktátorech? Uprostřed blahobytného konzumu by se knírkatý Rakušák mohl uřečnit a uhajlovat a vyřečnil by si tak možná vlastní reality show. Co když je to větší, co když jsme jen jako listí v proudu?

Dítě, které neotužujeme je neduživé. Společnost, která nestrádá, zdá se také.

Ve filmu Constantine říká archanděl Gabriel (Tilda Swinton) Constantinovi (Keanu Reeves):

„Pozoruji vás už velmi dlouho. Opravdu jen tváří v tvář hrůze nalézáte svou vznešenost.
A přitom dokážete být tak vznešení! A tak vám přinesu bolest. A také strach. Abyste se nad to mohli povznést. A ti z vás, kdo přežijí toto peklo na Zemi, budou hodni Boží lásky.“

—————————————-

*) V diskuzi pod výše zalinkovaným článkem jsem narazil na myšlenku, že by učitelé měli mít své asistenty (jako např. lékaři a soudci) a že ve škole či třídě by měl asistovat např. policista.

—————————————-

Nesouvisle zde uvádím některé související výbornosti:

– Článek na neviditelném psu: Úča jako spasitel

– Dobrý učitel se dívá žákům do očí – učitelský supeman by ministerstvo školství

– A jedna povídka ze starých zlatých časů

– Úžasné jsou přednášky sira Kena Robinsona o tom, jak škola zabíjí kreativitu a o nutnosti reformy stávajícího školství.

Ken Robinson – výborné video z dílny RSA

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama