Reklama
 
Blog | Marek Páral

Smrt je nízká zídka porostlá mechem

Je život po smrti nebo není? Pořád se ptám a hledám, a přece mě někde vevnitř nechávají diskuze na toto téma klidným. Mám své důvěrné zdroje. 

Měla to být jen taková hra, imaginace. Můžete si ji rovnou vyzkoušet. Představte si les. Jakýkoli les, svůj les. Představte si v něm cestu a běžte po ní. Na konci cesty je zeď, prohlédněte si ji a uvědomte si, jaký z ní máte pocit.*

Až poté vám zadavatel prozradí, že vaše představy s velkou pravděpodobností odpovídají určitým aspektům vašeho života. Les představuje váš život v celku, váš pocit z něj. Cesta vaši cestu životem (klikatá stezka či naopak široká cesta, kamenitá, strmá, pohodlná, v mlze). A zeď? Zeď je konec cesty, zeď je smrt.

Zadával jsem tuto imaginaci poté mnohokrát a slyšel mnoho nejrůznějších verzí Zdi. Zdi, za kterými jsou slyšet veselé hlasy, za kterými je krásná zahrada, za nimiž šumí moře, zpívají ptáci, halasí lidé. Zdi s dveřmi, dvířky, tajnými dvířky i jen škvírami. Stejně jako zdi betonové a železobetonové, vysoké, dokonce s ostnatým drátem, zdi absolutní.

Reklama

Ta moje zeď byla… jen nízká zídka porostlá mechem, prastará, rozpadlá a pobořená. Ve své představě jsem ji překročil a šel jsem dál.

Smrt je vždy osobní a proto i její vnímání musí být ryze osobní. Myslím, že tu nejde a nemůže jít o argumenty, o důkazy ani přesvědčování. Nemyslím, že by se člověk ve věcech smrti mohl rozhodovat racionálně (pokud se vůbec v něčem racionálně rozhoduje), že má na výběr. Buď ví nebo neví, cítí to nebo ne. A já si až po letech uvědomuji, že jsem to vždy věděl, jen jsem k tomu hledal cestu. A cestou i nějaké ty ‚důkazy‘.

Přečetl jsem přitom samozřejmě spoustu knih, ale stejně to nejdůležitější pro mě představovaly moje vlastní zkušenosti a prožitky. Drobnosti mohlo by se říct. Ale takové, které přišly samy, z hloubky, které nemohly být zfalšovány ani opsány. Na které se člověk nejprve udiveně dívá, aby pak jen řekl: ‚Aha, vždyť jsem to vždy věděl!‘

První moje vzpomínky jaksi intelektuálnějšího druhu jsou veskrze techničanské. Byl jsem odkojen optimistickou ruskou sci-fi, raketami, komunistickými zítřky, technickými ráji. Bůh byl pro mě jen snem našich předků o naší budoucnosti. A smrt jen selháním nesmrtelného prototypu.

Jako kluk jsem si hrál s vymyšleným přítelem a denní snění bylo mým denním chlebem. Až mnohem později mi přišlo zvláštní, jak se v těch ‚nesmyslech‘ objevuje obecná symbolika, jak neuvěřitelně se dají vyložit psychoanalyticky a jaké mají přesahy až jakoby za moje vědění. Tak jsem dlouhý čas trávil ve společnosti nesmrtelných, kteří sami se sebou hráli hru na zapomnění. Dělili svůj dlouhý život na úseky ‚lidských‘ životů a na konci usínali a zapomínali a začínali jakoby od nuly (řka – buď ztrácíš vzpomínky nebo se ztrácíš ve vzpomínkách), a pak jsem si spolu s nimi užíval neuvěřitelné a fascinující chvíle probuzení, kdy například na nějaký klíč či větu se rozvzpomněli… Co na tom, že to mohlo být třeba na ‚smrtelném‘ lůžku nebo vůbec ne. Tolik to připomíná koncept znovuzrození, přitom s tím jsem se setkal až několik let poté…

Můj bráška byl težce mentálně postižený. Nikdy nemluvil, byl asi jako dvouleté dítě a máma se o něj celý život starala. Zemřel týden po tom, co spadly z věže a já jsem přesvědčený, že počkal až budu doma. Dva dny potom se mi zdálo, jak sedí na krásně zeleném hřbitově a je úplně normální – krásný, mladý, černovlasý muž. Usmál se na mě a já šel dál.

Vyrostl jsem jako techničan, ateista snící o rajské budoucí společnosti, v níž technika vyřeší každý problém (přitom jsem si nedokázal představit, že zanedlouho budu nosit v kapse malou krabičku s foťákem, kamerou, dvdčkem, mobilem, gpskou, záznamníkem, knihovnou a internetem v jednom). Pak mi Vlastimil Rollo svojí knihou Emocionalita a Racionalita vzal dost vítr z plachet a já najednou stál nahý ve studeném vesmíru beze smyslu. A když jsem přišel domů leželo mi na stole Grofovo Holotropní vědomí, dárek od táty. A pak Moody. A když jsem mu nevěřil, vyprávěla na školním výletě moje bývalá učitelka češtiny o tom, jak při operaci opustila svoje tělo… a jak se teď smrti už nebojí…

Žil jsem v příbězích a lidé říkali, že si vymýšlím. Ale já věděl, že to tak není. Nebyl jsem to já, ty věci, obrazy, osoby samy přicházeli a já je jen někdy dokázal zachytit a napsat. Byly moje a zároveň nebyly (DelfínNomádOdpusť XemoněVzpomeň na ten konec léta). 

K rodinným konstelacím jsem se dostal už jako velmi otevřený myšlence znovuzrození a vůbec onoho světa. Přesto jsem užasl, když jsem v mnoha příbězích viděl, jak lidé odcházejí ze života za svými milovanými mrtvými předky, jakoby vůbec neviděli, že překračují nějakou hranici (přesně jako já tu imaginativní zídku), jako by smrt nebyla vůbec důležitá – ne očima lásky, která ji přesahuje. Užasl jsem, ale zároveň mi to přišlo známé a přirozené.

Občas se bavím představami o dlouhých frontách tam na druhé straně: cestovní kancelář Země – vrchol technologického věku, užijte si spoustu hraček! A pak duše fičící z těl při autonehodě, jak si nahoře spolu libují, že to byl fofr, skoro bezbolestný návrat…

————-

*) celá tato imaginace byla delší, přepsal jsem ji sem (přepíšu). Pokud někdo znáte její zdroj, napište mi prosím. Zpět.

 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama