Slovo je požehnání i kříž. Slovo je dobrý sluha, ale špatný pán. Slovo už dnes nestačí. Slovo vyvedlo člověka z tmy nevědění. Učinilo z něj pána světa. A pak svého sluhu. Protože svět, který stvořilo slovo, je Matrix.
Co přijde po slovu? Co musí přijít?
Tak jako je čas propustit Ježíše z kříže a vzít svůj osud do svých rukou – protože tak, jako jsme se vzdali svých hříchů a naložili je Ježíši, tak jsme se spolu s nimi vzdali i svatosti. Protože není dobré bez zlého a dobro oddělování se proměnilo ve zlo, aby nám to bylo ukázáno.
Všemoc slova se ukáže být jeho bezmocí, paláce vystavené z krásných slov zhroutí se v prach, rozplynou jako mája, když se tvoje noha poprvé dotkne skutečné země.
Je to smrt a není to smrt. Je to smrt slova. Pohled na boží tvář, kterou slova dosud zakrývala.
Celý svět bolí hlava, ta veliká, převeliká, přechytrá a zoufalá hlava. Hledá řešení. Pobíhá jako stádo opic ze stromu na strom. Vřeští jako Lady GaGa.
Na počátku bylo slovo. A pak to slovo ztichlo. A byl to nový počátek. Jen srdce tlouklo v tichu. A bůh přivinul ztraceného syna na svoji hruď.
Zní to jako smrt a není to smrt. Nemusí. Nebo bude. Záleží na tobě. Je to smrt jen-racia, hlavy, ega, čistého rozumu. Možná křesťanského modelu, který je slovy Bible fixován a vydáván za všeobecně platný.
Na počátku tohoto světa bylo slovo a ty jsi ho už mnohokrát zakusil. Prošel jsi všemi cestami, kterými tě vedlo. A jsi unaven. Ta cesta se tisíckrát stáčí – sama do sebe. Úroboros slov požírá svůj ocas. Nemůžeš dál. Zastavil ses. Už víš: Nikdy to neřekneš.
Nikdy neřekneš dost, aby to bylo všechno.
Nikdy nevyslovíš dost, abys vyslovil lásku.
Nikdy neřekneš dost, aby nezůstalo nějaké tajemství.
Nikdy neřekneš dost, abys dost poděkoval.
Nikdy neřekneš dost, aby pochopil i ten, kdo neprožil.
Až se ocitneš tam na druhé straně, prostě nic neříkej. Před tváří boží mlč, protože slovo bylo na počátku světa, který právě opouštíš, a jen tam patří. Vyslovíš-li jej, navrátí tě zase zpět.
Cokoli řekneš bude vyslyšeno jako přání: řekneš-li jen ‚ne‘, vrátíš se zpět, abys viděl, žádná smrt není.
Řekneš-li jen ‚ano‘, vrátíš se zpět, aby sis vše užil znovu.
Neděkuj, pokud jsi neděkoval celým svým životem.
Neblekotej, nekoktej, nemruč, nejsi u zkoušky, jsi zpátky doma.
Neříkej nic, protože to podstatné nelze vyslovit.
Neříkej nic, protože Bůh už řekl všechno tím, že stvořil svět a s ním i tebe.
Jak obstát?
Trénuj každý den.
Dívej se pozorně kolem na všechno kolem, malé i velké, krásné i ošklivé, abys byl připraven na všechny možné podoby Boha a neřekl potom: ‚proboha, co to je?‘
Najdi si blízkou duši, která ti bude božím poslem, učitelem i prostředníkem, v jejíchž očích budeš moci boha zahlédnout a sdílej s ní všechna slova dokud nedojdou. A pak s ní sdílej ticho a v něm celý svět.
—————————————————————————————————————————————-
Poznámky:
V knize o životě významného středověkého tibetského mnicha Milarepy hlavní hrdina mnich Milarepa vysvětluje:
„Principem nauky o bardu je stavění tváří v tvář. Učí, že každý člověk zažije veliké čiré světlo při odchodu z pozemského těla, že každému svitne na kratičkou dobu tento přechodný, ale přirozený stav, který je jeho pravou podstatou. Je-li na tuto zkušenost před smrtí včas upozorněn a není-li jeho mysl příliš zatemněna, může v něm zůstat buď již trvale, je-li způsobilý, a není-li, vrátí se očištěn z vyšší úrovně bytí, aby zde znovu působil pro blaho ostatních.“
Čhos-ňid bar-do neboli „stav (zakoušení) pravé či konečné podstaty (všech jevů)“, čili poznávání vlastní prapodstaty, vlastního prabytí, nastupující po definitivní smrti, kdy se člověk postupně probírá k novému, zbystřenému vědomí a získává „duchové (nehmotné) tělo“. V tomto stavu, představujícím druhou fázi posmrtného mezibytí, prožívá zemřelý věci novým způsobem. Tato fáze bývá také někdy nazývána první fází posmrtných prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech pokojná (ži-ba) a v následujících sedmi dnech hněvivá (khro-bo) božstva mu zrcadlí jeho vlastní mysl.
Jungův spis Sedm promluv k zemřelým