Sice jsem slyšel, že existuje země, kde pečení holubi sami létají do pusy, ale žel nevím kde (na které planetě) tu zemi hledat – tam jedině to horečné snažení nebude nutné…

Na naší planetě nezbývá nežse horečně snažit – nebo se nějak vyrovnat s (s)vědomím, že někde se někdo horečně snaží i za mne…

Ano… Má to tak vícero lidí…

Ovšem to je osobní selhání každého jednotlivce a nelze z toho obviňovat sociální síť…

Sociální siť je jen nástroj a je na každém, jak ji využívá – zda pouze k virtuálnímu tlachání, či jako komunikační prostředek s přáteli či rodinou.
Faktem je, že ze 106 přátel na FaceBooku jich cca 3/4 znám osobně a zbytek znám vesměs již léta (2,4,5,8,10) z jiných virtuálních sfér…

Právě přes sociální sítě, ať už je to Lide.cz (to spíš bývalo, teď už tak 5 let upadá), NYX, nebo FB – právě přes něj, resp. jeho chat, se často domlouváme na to, že se za 10 minut sejdeme na růžku na jedno pivko, na pomoci s nějakým stěhováním, na pomoci s čímkoliv jiným, na společném sportování, nebo prostě jen na procházce…
(Což se nemusí nutně týkat jen přátel, ale i třeb klubů, kterých jsem členem)

Ano, společnost, tak jak posledních pár století fungovala, se definitivně rozpadá – ale ona byla v rozkladu vždy. Její pouze zdánlivá soudržnost byla skutečně vykoupena obětováním jednoho či více členů klanu – byla vynucená nikoliv okolnostmi, náročnými podmínkami, ale společností.
To padlo – nyní žijeme v době „městských kmenů“ – od malých komunit až po subkultury, které jsou mnohdy mnohem soudržnější – ale dobrovolně, nikoliv vynuceně, nebo kvůli absenci jiné možnosti.
To je ten rozdíl.

Už jenom to pojetí „klanové mentality“ (též „rodový fašismus“ u jiných autorů) – ano, nepochybně má tato mentalita cosi do sebe pokud jde o přežití v náročných podmínkách, nicméně neřešena zůstává klíčová otázka: Jak velký může „klan“ být, aby pro něj stále ještě platila „klanová mentalita“ ? Z článku je zřejmé, že národ, stát, již za klan považovaný není – PROČ ?

A pak je tu ještě jedna věc – absence náročných podmínek. V současnosti vidíme klanovou mentalitu především u etnika, které má nájezdnický charakter – nepracuje a svoji obživu získává prostřednictvím násilných (rabování, krádeže, loupeže, loupežná znásilnění, loupežné vraždy) i nenásilných (politika, mediální nářky & obviňování & požadování odškodného) nájezdů na výsledky práce „národního klanu“, většinově jiného etnika.

Kdo je kdy na svobodu, já bych řekl spíš život, připraven? Tak jako se dítě nenaučí chodit dokud prostě nevstane, neudělá krok a nespadne a …jako dítě nedospěje bez puberty…
Snad rozumím jaký nezdravý individualismus/svobodu kritizujete, ale nedá mi to zeptat se znovu, kdo vám brání žít v rodině-kdo vás nutí být svobodný „takto“?

Počet rozvodů (O nichž jsem netvrdil, že by byly vždy nutným či dobrým řešením.)nám po mém soudu spíš ukazuje skutečný stav věcí, který byl dříve jen skryt za fasádou spořádaných manželství.
Obecně pak vnímám jako pozitivní, že se dnes máme možnost snadněji rozvést a ukončit co nefunguje, stejně jako máme větší možnost najít pomoc k uzdravení a pokračování. Třeba díky rozvoji poradenství a terapie. (Včetně vašich konstelací.) Rozhodnutí „kudy“, je pak na každém z nás(ať chceme nechceme, či to přijímáme nebo ne), stejně jako nést jeho následky. Což je asi ta svoboda která vám, zdá se mi, přijde nebezpečná (asi také je). Já tomu ale říkám život a jsem za něj vděčný.

Určitě je má představa budoucnosti projekcí mé minulosti a mých přání. Důležitost rodiny, silných vazeb, určité semknutosti jsem zažil, neb jako rodina s těžce postiženým dítětem, mým bratrem, žijící v reálsocialismu z jednoho platu jsme ani jinak nemohli. A nebylo důležité, jestli je to těžké, nepohodlné, jak moc si užíváme, ale že je to správné, že jsme na správných místech, že je to dobré pro celek.

Rozumím svobodě, ale… já na ni nejsem připraven. Ne takto. A vidím, že ani jiní ne. Že my jako druh v sobě máme zakódovanou určitou hlubokou potřebu řádu a potřebu přináležitosti, které mají až biologickou přednost před svobodou. Je těžké to vysvětlit, ale když znovu a znovu vidím jako nejhlubší motivaci lidských činů potřebu dokázat svoji loajalitu ke své rodině (možné říct lásku) a nikoli touhu po svobodě… Když znovu a znovu vidím, že v hloubi duše pro člověka není důležité, jestli je osobně šťastný či nikoli, ale jestli má kam patřit…

Nejsem proti svobodě. Ale toto je svoboda vyvzdorovaná, předčasná, nedospělá.
Žádná svoboda nemůže být absolutní, taková neexistuje. Ani demokracie ne. Žádná demokracie by nepřežila bez nedemokratické policie, armády apod. Kdo chce být svobodný, musí napřed uznat svá omezení.
Individualismus, který tu kritizuji je dětinskou snahou vyrvat se z vlastních omezení, odříznout se od toho, z čeho vycházím, protože mě to omezuje. Je to pubertální vzpoura.

Vím, že tu mluvím o nějakém svém obraze, který jsem získal zkušenostmi s mnoha rodinnými příběhy, ale i prostým pozorováním, četbou, z novin, filmů, reklam. A že vy máte obraz jiný a každý najdeme ty své příklady. Pojmy jako atmosféra doby, většina, průměrný, běžný apod. jsou vágní a neprůkazné, leda bychom se uchýlili ke statistice (oblíbené vysoké procento rozvodů).

Psychologové z manželských poraden potvrzují, že množství rozvodů je tzv. zbytečných, že lidé řeší rozvodem situaci, kterou společně nezvládli, a po čase toho litují, ale je pozdě. To bych nehodnotil jako pozitivum, ale jako šířící se neschopnost vztahů. Lidé se stávají navzájem cizinci /internet, facebook, mobily, vliv školy, potřeba úspěchu/. Nejsem žádný pamětník, ale často si s úžasem vzpomenu na český sci-fi fandom kolem sametové revoluce a těsně po ní, na tu otevřenost, soudržnost. Trvalo to čtyři pět let než se objevila první fialová sáčka, mobily, „promiň, teď nemám čas“, bussines a s ním Magic the Gathering, záplava nekvalitní sci-fi a celé se to rozpadlo. To nemá být stesk po socialismu, jen udivení, co se s námi stalo? Máme svobodu, ale teď k čemu? A protože ji neumíme správně využít, přijdeme o ni. Svoboda je odpovědnost. Neměla by být pojímána jako svoboda od něčeho, ale pro něco. A k čemu je svoboda po rozvodu? K jinému manželství, které bude stejně mizerné?

Moje představa minulosti je, že ta soudržnost musela být něčím vykoupena a to často utrpením jednoho či více členů rodiny. Proto mi třeba větší přijatelnost rozvodu v dnešní době, přijde jako pozitivum.

V podstatě smyslu vašeho článku moc nerozumím. Nevnímám, že by mi společnost/civilizace bránila žít v rodině.?

Ani nevidím rozpor mezi rodinou a individualismem. Ten tam vidím jen v případě „patologickém“. Rodiny uzavřené, svazující své články do služby udržení nějakého rigidního řádu.

K vlastním romantizujícím tendencím jsem se tady v diskuzi přiznal, to nepopírám. Cikáni jdou do nebe je pěkný filmový kousek a onen určitý řád, který na mě vane ze sedlácké rodinné minulosti…

Rodiny možná nebyly dřív zdravější, byly pouze soudržnější, protože musely. Dnes nemusí, což je možná dobré, ale je to jako infekce. A prý opravdu – pokud se vaši přátelé rozvedli, máte vy sám statisticky významně vyšší pravděpodobnost, že se váš vztah také rozpadne.

Zdá se, že lidi spojuje opravdu až nutnost. Společný osud, práce, čas, překonané obtíže nebo společný nepřítel. Taková žádná nutnost už tu, ať bohudíky či bohužel, není. Ne v takové míře, aby zafungovala jako (celo)společenský činitel. Společnost se fragmentuje. (A nás možná na cikánech dráždí právě to, že oni si ještě svoji pospolitost – co na tom, že třebas primitivní – drží. Cítíme, že nás to ohrožuje, protože instituce, kterým jsme se svěřili pod ochranu, slábnou, také se rozpadají).

Jistěže přicházejí lidé, kteří cítí, že něco není v pořádku. Můj závěr, se kterým nemusíte souhlasit, ovšem je, že takovéto nepořádky jsou v každé, doslova v každé rodině. Protože jde o vlivy, které se přenáší přes dvě, tři generace – a to jsou generace válek, ‚komunismu‘, znárodňování – nenajde se rodina, která by nezažila nějaké trauma. Každá má svůj příběh, svoje téma. Samozřejmě, pak je důležité, jak se s tím vyrovná. Je známé, že úspěšní lidé měli často těžké osudy a že např. umělecká tvorba je způsobem, jak se s nimi vyrovnávali, jak je zvládali (či nezvládali).

musím běžet, snad aspoň tak