Reklama
 
Blog | Marek Páral

Individualismus kontra mentalita klanu

Lze mentalitu klanu vymýtit? Co nabízíme namísto ní? Jsme my jí skutečně prosti? Jsme skutečně tak individualističtí, tak svobodní? Co jsme získali? A co ztrácíme?
Tento článek není primárně o Romech ani o Cikánech, je o nás, o větším obrazu.
O tom, jak jsme se nechali zblbnout.

Před nějakou dobou si Tomáš Feřtek stěžoval na romskou tradiční rodinu a mentalitu klanu jako na možná hlavní překážku integrace této menšiny. V následné diskuzi byla tato mentalita klanu stavěna do protikladu k většinovému, žádoucímu a správnému individualismu většiny. Byly uváděny srdceryvné a do očí bijící příklady, redukovalo se na matematické rovnice, vysmívalo se.

A v tomto se opět ztratil onen větší obraz, k němuž by toto v základě správné uvažování mohlo vést. Kdybychom totiž v těchto úvahách šli dál, přestalo by jít o mediálně i grantově zajímavé téma jedné menšiny. Co víc, začalo by jít o nás samotné. Klasický Ježíšův problém třísky, trámu a několika očí. Ale nenechte se zmást, nenadržuji ani jedné straně.

Nejdřív představme protivníky v ringu: Na jedné straně nastupuje mentalita klanu. Je primitivní, upřednostňuje rod, rodinu, tradice, čímž svazuje jedince, jeho svobodu a seberealizaci, vyžaduje poslušnost, slovo demokracie asi ještě neslyšela. Nám vyspělým je směšná.  Na druhé straně všemi oblíbený a milovaný Individualismus. Tak moderní, osvobozující, seberealizovaný, neomezený.

Reklama

Ano, v takovém pojetí nám může dočista uniknout, že jde o dvě strany téže mince. Že obojí jsou pouze strategie přežití, či žití – určené ovšem každá do jiných podmínek (přesný článek J. Čulíka k tomuto: Syndrom lidského rozvoje a hybridní postavení České republiky v systému mezinárodních kultur). 
Tedy především, že zde rozhodně nejde o ‚Romové x většina‘, ale o principy, které máme v sobě všichni, ale každá ze stran se prezentuje v extrémech na jedné straně spektra. Zde tedy krátké portréty protivníků:

  • Starší, tisíciletími prověřená mentalita klanu byla od počátku odkázaná pouze na sílu svalů svých členů. Byla to drsná matka, která věděla, že bez ní žádný z jejích údů nepřežije. Musela sledovat vždy především dobro celku. V tom byla nemilosrdná, ale spravedlivá. A byla to konec konců ona, kdo dovedla své členy k úspěchům průmyslové, zelené, informační revoluce i populační exploze.
  • A možná proto, že člověk nemůže (nebo by aspoň neměl) zůstat celý život u matky, vydal se tento do světa hledat sám sebe, realizovat sebe a svoji svobodu, stát se individualitou.

Teď to možná zní, jakože si dělám legraci, ale vůbec ne. Sám za sebe jsem rád za svoji svobodu, individualitu, jen se toto vše snažím zasadit do kontextu. Tedy dál.

Jaký je svět, v němž mohou žít a přežít individua? Může to být jedině takový svět, v němž mají tato individua k dispozici dostatek energie a technologií pro takové přežití. Svět ropy, peněz, aut, internetu a globalizace. 

Individualismus je zdá se dán měrou energie a komplexnosti:

Jak správné je však mluvit o individualismu? Podívejme se na našeho individuálního člověka v takovémto globálním, vysoce energetickém a propojeném světě (první náznak pointy): 

  • Má nekonečně mnoho možností a stejně nekonečně málo času a volných prostředků je využít. Má mnoho vztahů, ale ty nejsou pevné, i ty formálně nejpevnější se v nadpoloviční většině rozpadají.
  • Má dvě stě padesát přátel na facebooku, ale nemá s kým jít na pivo.
  • Div ne polovinu každého roku pracuje, aby nakrmil celý ten stroj, který ho osvobozuje a umožňuje mu být tím, kým je.
  • Polovinu ze zbylé poloviny věnuje volitelně povinným procesním záležitostem jako je splácení hypotéky, leasingu na auto, vyplňování formulářů, používání věcí, které nepotřebuje, udržováním vztahů, které by někdy potřebovat mohl atd.
  • Ani v tzv. volném čase nepřestává být individuum součástí ekonomiky, směny, proudu požadavků a nároků, prostě kolečkem ve stroji, baterií ve stroji Matrixu.
  • Množství a hustota všech těchto nároků, interakcí, informací, voleb, manipulací je tak velká, že prostor pro bytí sama sebou (což by se snad dalo chápat jako individuum) je… řekněme lehce zúžený.
  • Jak svobodně a volně roste individuum ve světě, kde se nedá pít voda z potoků, ve světě přeplněném informačním šumem, ve světě open space, úroků, jeslí, 60 až 600 uvězněných na 100 000 obyvatel, exekutorů, bank a nadnárodních koncernů, kalašnikovů, deprivantů, photoshopových celebrit, hamburgerů, wateboardingu, módní policie a sociální nesouměřitelnosti?

Nezdá se pak logické, že z pohledu lidí žijících v klanové mentalitě není to, co jsme získali, ničím, pro co by stálo obětovat existující vazby. Nehledě na to, že tato volba prostě není až na opravdové výjimky reálná.

To může vést k dvěma otázkám. 

  • Nevyměnil člověk pouze drsnou matku rodu za sice vzdálenějšího, ale neméně (více) drsného otce komplexní civilizace? Tedy je skutečně tak svobodný a individuální, jak by si rád namluvil?
  • A ve světle tohoto zjištění by se mohl také následně ptát: Kudy dál?

Obdivoval jsem vždy příběhy pionýrů, objevitelů, osadníků, obdivoval jsem svého děda za sílu, odolnost, vytrvalost, kterou ti všichni měli, kolik toho museli dokázat, v jakém drsném světě museli přežít. 
Když ale uvažuji dál a srovnávám s dneškem, mám pocit, že měli jaksi víc energie sami pro sebe. Lidé dnes nejsou ponecháni sami sobě ani na chvíli. I ve chvílích odpočinku jsou součástí ekonomického stroje, směny, proudu požadavků, nároků. O kolik oni mohli být sami sebou, kolik síly měli sami pro sebe, pro onen svůj úkol. My nekonáme hrdinské skutky, ale jsme neustále součástí nebývale husté sítě vztahů, informací, ideí, požadavků, že dost možná ani nevíme, co jsme vlastně my (k tomu přednáška Matta Ridleyho Když myšlenky mají sex, s titulky, která tento jev vidí z druhé, pozitivní strany). Avšak přes toto zasíťování jsme zoufale osamělí. Rodinu často vnímáme jako příčinu potíží ne jako zdroj síly. Nejsme – ještě – svobodní, jsme jen individualizovaní, vytržení. A tím vydaní na milost a nemilost neosobnímu mnohem většímu mechanismu neosobních institucí

Hnali jsme se za svobodou, ale je otázka, jestli taková svoboda vůbec může existovat. Člověk je vždy součástí něčeho většího, rodiny, společnosti, systému, živé planety Země. Princip nelze vymazat. Romové jsou nositelé toho, co my odmítáme. Přesně jako černé ovce v rodinném systému, přesně jako obětní beránci. Je možné zničit nositele, což vede k mylné úvaze, že je možné zničit i princip. V rodinných či firemních systémech se toto snadno pozná, když jednoho takového nositele alias beránka odstraníte, objeví se záhy jiný, který jeho štafetu (samozřejmě nevědomky) převezme. V této úloze jsou Romové tedy systémově potřební.

V našem problému s Romy je tedy obsažen i tento prvek – že nám ukazují naše slabé místo, to, co nám chybí, co potlačujeme. A jistě jsou nám zrcadlem i jinak – tak jako se oni chovají k nám, využívají většinovou společnost, tak my vy/zneužíváme, drancujeme celý svět.

Protože i my máme pod lehce civilizovaným povrchem pořádně silnou vrstvu klanové mentality. Stále rozlišujeme na my a oni, řídíme se primitivním svědomím, pro něž jsou hodnoty naší rodiny, klanu (jen přenesené na vyšší celky – národ, stát…) stavěny proti všem ostatním, jako ty správné (Hellinger, viz pozn.).

Ano, prolomením strnulých rodových/klanových struktur jsme vstoupili na cestu pokroku, otázkou je, zda se na této cestě neztrácíme. Kolik srdceryvných příběhů o zmařených talentech a životech by se dalo vyprávět o naší společnosti?! To je možná nejvíce zarážející, že vlastně jdeme sami proti sobě, podřezáváme vlastní větev, odsekáváme se od vlastních kořenů.

Nehledě na to, že vzdáním se tradičních struktur jsme se vydali všanc strukturám jiným – státu, institucím, průmyslové revoluci, takže je to stále individualismus podmíněný, ocamcaď pocamcaď, když všude kolem sílí globální tlaky, které drtí jakékoli menší celky, státy, národnosti, komunity, rodiny, jež by jim mohly stát v cestě ždímání individualizovaných mas.

Také jsme se s tím vzdali mnoha schopností nutných k přežití bez příliš složitých, komplexních a proto citlivých berliček civilizace. Vzdali jsme se mnoha svých dovedností a tím autonomií a tím svobod ve prospěch civilizace – už si sami neulovíme, nepostavíme chatrč, nepřežijeme bez supermarketů, antibiotik, důchodového připojištění. 

Což by jistě nemělo cenu zmiňovat, nebýt onen báječný nový svět v takové mnohočetné (především však energetické) krizi, že mnozí hovoří o jeho konci. Kde nám pak možná tohle primitivní know how přijde vhod.

Nevolám zpátky do mentality klanu, jsem přesvědčený, že celý tento proces je vývojem lidského vědomí (de Chardin), ano, bylo potřeba se postavit na vlastní nohy, ale teď jsme v extrému – odvržení.

Měla by existovat rovnováha. Lidská společnost je postavena na rodině a pokud začne individualismus pronikat i do těchto základních vazeb a rozrušovat je, rozrušuje bezprostředně celou společnost. 

Ať už v budoucnu přijde ropná, zelená, globální či jaká krize, budeme se muset v každém případě naučit spojit svůj milovaný individualismus se zájmy většího celku.

Jako by ona opěvovaná svoboda byla jen iluzí v při přechodu člověčí buňky z jednoho organismu rodiny do druhého mnohem většího organismu komplexní civilizace. Jen je otázkou, zda jde o životaschopný organismus či jen rakovinný nádor. Přece už jsme byli (a stále jsme) součástí organismu Země, Gai. Z určitého pohledu se tu vynořuje obraz molocha, který vytrhuje buňky individuí z jednoduchých organismů rodin a staví z nich svoje obrovské tělo, mění převážně horizontální struktury ve strmou vertikálu moderní babylonské věže.

Nechali jsme si namluvit, že jsme něco úplně jiného, lepšího. Že když vymýtíme tuto součást své vlastní mentality, když se vzdáme svých nejzákladnějších vazeb, že se staneme něčím lepším. Ale stali jsme se jen kolečky v mnohem větším a krutějším stroji, který ani neslouží nám samotným, ale tak možná malé hrstce na špičce pyramidy. A poslušně se tady dole bijeme za každý centimetr, o který bychom se dostali nad ty okolo sebe.

Ve své práci s lidmi vidím, jak rodina obecně chybí, jak jsou lidé v opěvovaném individualismu nešťastní, jak instituce nemohou řešit problémy, které způsobuje rozpad rodin, jak si připadáme přes všechnu technologii, vědomosti a obří instituce osamělí a bezmocní (F. Kafka). Často právě kvůli tomu.

Když mluvíme o romské pospolitosti, lze v tom tu a tam tušit stín závisti. A chceme jim ji vzít jako deprivanti, kteří druhým způsobují to, čím sami nejvíc trpěli. Individualismus je hlava, které chybí srdce

Nemíním tím žádný návrat na stromy, do klanů – ta lekce individualismu nám je třeba, je třeba i Romům, ale není to konec cesty. Možná cosi jako ta téza, antitereza a syntéza. 

——————————————-

poznámka ke svědomí podle Hellingera:

Rozlišuje svědomí osobní, které je vědomé, podřizuje se normám systémů, ve kterých se jedinec pohybuje, svědomí rodinné, které skrze nás působí, aniž je cítíme… Na osobní svědomí působí vedle norem tři základní lidské potřeby, které ovlivňují naše vztahy a směřují naše jednání v životě, tyto potřeby jsou: potřeba sounáležitosti (také potřeba vztahu), potřeba udržovat rovnováhu mezi dáváním a přijímáním a potřeba bezpečí, jenž nám poskytují společenské konvence.  Dané potřeby cítíme, jak říká Hellinger, silně jako pudy a instinktivní reakce. „Jde o potřeby, které vlastně umožňují partnerské vztahy. (…) Cítíme se zodpovědni za každý čin, který má účinek na druhé lidi … náš vnitřní orgán rozlišuje mezi tím, co je našim vztahům prospěšné a co jim škodí. Když naše činnost ohrožuje nebo oslabuje naše vztahy, máme pocit viny, když našim vztahům naše činnost slouží, máme čisté svědomí.“ (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000,    s. 20)

Podle Hellingera měníme osobní svědomí v závislosti na vztahu, skupině,  prostředí. Důvodem je již zmíněná spjatost s normami danými systémem. (Vidíme zde určitý odkaz na normy skupiny a vztahů z oblasti sociální psychologie.) Čisté svědomí, svědomí bez viny, je dle něj iluze, neboť normy vztahů jdou často proti sobě a tak vyhovíme-li jednomu vztahu, druhý tím určitým způsobem utrpí. (Hellinger uvádí příklad se sexuálním stykem, kdy naplněním jednoho  vztahu tímto aktem zároveň druhý vztah narušíme.)

Ač je podle autora rodinných konstelací čisté svědomí iluzí, lidé o něj usilují a pro jeho zachování ve vztazích zaujímají tři typické postoje ve vztazích – odříkání (v extrému askeze, patří sem lidé, kteří raději nic od druhých nepřijímají, po ničem netouží, mají pak čisté svědomí, bez závazků, ale jejich postoj je výrazem deprese; odmítají od života to, co nabízí; tato tendence se začíná projevovat už ve vztazích s rodiči, později přechází do dalších vztahů), pomáhání (tito lidé se snaží pomáhat druhým hlavně proto, aby se nedostali do situace, kdy by mohli být druhým něco dlužni, řídí se mottem – „je lepší, když se cítíš zavázán ty mně, než když se cítím zavázán já tobě,“ tento postoj je odrazem nadřazenosti, popírání dobrých vlastností u druhých), výměna (cesta nejideálnější, ideálem je hojnost dávání a přijímání).  (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000) Vedle těchto postojů se může udržovat rovnováha mezi dáváním a přijímáním vyjadřováním vděčnosti (u dětí vzhledem k rodičům, či tehdy, když musíme přijímat víc, než jsme schopni dávat). Hellinger hovoří o tom, že naruší-li se rovnováha ve vztahu, např. ublíží-li jeden z partnerů výrazně druhému, je-li mu nevěrný, atp., je pro vyrovnání rovnováhy a pro další pokračování ve vztahu důležité tuto rovnováhu zase vrátit, a to tím, že „postižený“ partner musí udělat také něco podobného, respektive stát se vinným. Neměl by ale udělat něco, co ubližuje ještě víc. „Láska od nás vyžaduje odvahu stát se vinnými, když je to nutné.“ (Hellinger, Weber, Beaumont, 2000, s.34)  

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama