Vzpomínáte jak ve filmu Jestřábí žena rozkládá bláznivý mnich Imperius po zemi kůže s mapu světa a vysvětluje, že jednotlivé země jsou orgány těla Země? O něco později přišel s čímsi podobným dokonce vědec – Sir James Lovelock se svojí Teorií Gaii. Lovelock se brzy začal dušovat, že to myslel ryze vědecky, ale slovo a představa byly vypuštěny a ujaly se (v některých kruzích) tak samozřejmě, jako by šlo o pouhé rozvzpomenutí se. Svět jako celek…
A jen pár drobností, symbolů mi přivedlo před oči takovýto obraz: Česko vprostřed mezi Západem a Východem jako srdce vprostřed těla. Česko jako srdce světa.
Česko jako srdce světa
Poddejme se na chvíli této symbolické fantazii: čtvrtá – srdeční – čakra je uprostřed, tak jako my jsme mezi Východem a Západem, mezi východní kolektivní a západní individuální sférou. Dvoukomorové srdce skryté v hloubi těla Evropy a v hrudním koši obklopujících hor. Dříve Československo, dnes jen Čechy a Morava. I naše země je rozdělena na západní racionálnější, individualističtější stranu a východní kolektivnější stranu (Moravané jsou řekl bych přívětivější, rozhodně (bývali) zbožnější).
Drobné náznaky mohou a nemusí napovídat: Havlův podpis se srdcem, hymna v níž člověk hledá svůj domov srdce, český lev jako zvíře i (astrologické) znamení srdce. A jak se české srdce radovalo po poslední válce a celým světem zněl jeho tlukot v písni Škoda lásky.
Celá naše řeč je citová, nemá pevný slovosled, plyne jako voda a je stejně ohebná, rozehrávající nekonečnou škálu deminutiv (Horníčkovo nepřeložitelné červeňoučké kulaťoučké jablíčko).
Amerika = hlava = hlava puberťáka
Možná by mohla severní Amerika na mapě připomínat hlavu sedící na páteři And a Kordiller, ale tady soudím spíš podle chování a věku. Každopádně do obrazu to sedí. Říká se, že Indie je už příliš stará (natož asi Afrika), Evropa je v nejlepších letech a Amerika je jako bouřící puberťák.
Lépe snad jako slon v porcelánu, nohy, ruce, do všeho vráží, bezohledný, arogantní, hned přecitlivělý a hysterický, hned cynický, všemu rozumí, všechno zvládne lépe, než jeho rodiče, pro které má jen opovržení a kritiku a dobré rady. Zkouší, co dovede a nedbá varování, nemá zkušenosti s omezením, s pokorou. Musí si dát na ústa, narazit na svoje limity, aby pochopil. Má miminum sebereflexe a o to víc světovládných fantazií a projekcí. Pod širokými rameny je strach ještě-dítěte opuštěného prvně ve světě.
Světový puberťák mladá horká hlava chce poroučet všemu, celému světu, tělu i srdci. Ví, co je nejlepší pro druhé. Je megalomanský, má pocit, že má nevyčerpatelné zdroje a všechen čas světa k dispozici.
Chce světu dát vlastní pravidla, protože svět je podle něj špatný a potřebuje zlepšit, odmítá staré, odmítá všechno utrpení (rodičů, předků) – ale tím se do něj nakonec sám zaplétá o to víc. Proti čemu bojujeme, tím se stáváme, čím více odmítáme rodiče, tím usilovněji opakujeme jejich osudy. A tím dospíváme.
(Nehledě na to, že tu mluvíme o dospívání patologickém, kterému naprosto chybí hranice, jež by mu dali rodiče či kmenová rada starších. O dospívání stejně zoufale ztraceném ve světě bez řádu jako je dětství v ulicích ghet.)
Orlov: Známky kolapsu, Najlepšie sposoby zvladania socialneho kolapsu
Literárky.cz – Zhroucení západní morálky
A dospívání je také (v ideálním případě) cestou hledání svého srdce, cesty svého srdce, svého správného místa. Což říká, že v pubertě nevíme o srdci téměř nic. Mládí je doba nejvyšší intelektuální výkonnosti. A úspěch Ameriky je rozhodně postaven na racionalitě, na racionalizaci výrobního procesu u Forda a všech následujících.
Elity
Úspěch Ameriky zrodil elity. Elity jako takové se jistě nerovnají jen Amerika (třebaže z ní pochází 60% tzv. superclass), ale teprve úspěch amerického světového obchodního a technologického impéria učinil z elit elity globální, superelity. Obé je tak úspěchem a vrcholem racionality, vyhraněné, dravé, egoistické.
Elity se chovají k masám (‚masu‘) stejně jako hlava k tělu – jen ho používají a nestarají se o jeho potřeby, je jim samozřejmé, nerespektují ho, necítí se s ním být spojeny v jeden celek, nekomunikují, nejsou partneři.
Americká hlava a globální elity se chovají k tělu mas i Země jako k čemusi neznámému, (čímž navíc pod vlivem náboženských dogmat opovrhují jako nízkým, hříšným a nečistým), co má sloužit jen jako dopravní prostředek do budoucího ráje, jež si sami vybudují. Zdá se snad, že ještě nejsou naučené vnímat signály staršího, unaveného těla. Šňupnut si, dát hodinku spánku a hurá na další mejdan. Rozhodně alespoň obrovský byzny prodeje antidepresiv a supresiv svědčí o tom, že hlavním přístupem je potlačování a vyhýbání se bolesti.
A protože právě masy elitám umožňují nepotýkat se s obtížemi reality, nedotýkat se země, vznášejí se ty dál sníce a odtrženi ve svých tryskáčích. Dokud jim to nedojde.
Pro milovníky reptiliánů
Tato ‚elitní hlava‘ si přitom vůbec neuvědomuje, že stále slouží, že její smělé intelektuální konstrukce a politické i jiné projevy jsou jednou velkou racionalizací pro divoké, nevědomé, primitivní, prastaré pudy ještěřího mozku (k tomu zajímavá kniha Jak se rozhodujeme).
To je něco pro milovníky reptiliánů či alespoň jak chápu tu naléhavost obrazu skrytého všeovládajícího a přitom neviditelného plaza já. A dost možná právě toto bude ona neviditelná ruka trhu, který zdaleka nejvíc připomíná pobíhající stáda nebohých býložravců proháněná prohnanými mega dinosaury.
Racio samo o sobě nemá znaménko dobrý nebo špatný, je to nástroj. Rozum sám o sobě ani nemůže existovat, vždy je na něco aplikován, k něčemu použit – k přežití, ke svádění, k vítězství, k nadvládě. Je nadstavbou, která jen vylepšuje základní účel onoho ještěřího mozku, jenž je stále základnou našeho bytí a jemuž vládnou ty nejjednodušší axiomy přežití a rozmnožení, libosti a nelibosti. Veškeré poznání vnějšího světa je pak v neuvěřitelném rozporu ke slepotě, již máme stále sami k sobě.
Hrozba extremizmu
Prostě a krátce: jestli je tu někdo dnes extremista, pak jednoznačně Amerika, neb se nachází ve velkém extrému racia, které se z dobrého sluhy stalo špatným pánem.
Nevím. Nevím, jestli to tak je, nemám žádných mimosmyslových informací, nevím, kde se nachází pupek světa, slepé střevo ani penis či poštěváček a určitě někde spojuji nespojité. Jen bláznivě hledám v dnešním víru informačních šumů nějaké hlubší, větší záchytné vzorce. Protože je jisté, že jde o děj globální, že nemocný je celek a léčba musí tuto celost brát v potaz. Že právě nejlepší léčbou, je vzít v potaz celost, stát se celistvějším. Propojit hlavu a tělo. Najít střed. Najít Gödelův vyšší vztažný rámec, když svět v tom omezeném stávajícím nedává smysl.
Jisté je, že srdce hlavu silou nepřerazí. Hlas srdce je tichý. Srdce musí počkat, až hlava narazí. Ale i zlomené srdce lze léčit.
Plyne z toho, že jsme důležití jako kterákoli jiná část, že má význam, co děláme. Především však to, že to nejlepší, co může každý z nás udělat, je nalézt svoje srdce a smířit svoji hlavu s tím ostatním. Jít za hlasem svého srdce. Vykázat hlavě její místo dobrého sluhy. Srdce musí vést za láskou, která je pravdou.
Jistě je to srdce, které po letech spoutání v mateřské slovanské náruči (výborná kniha na toto téma (Přehnaná) mateřská láska od Anatolije Někrasova) chtělo už na svobodu. Ale svoboda sama o sobě nemá hodnotu (omezeně pro budování ega), svoboda je na konec vždy svobodou pro něco (Twain?). Svobodná mysl se ptá srdce: kudy?
Srdce bolí boj hlavy s tělem. Rozpojení – Sever/Jih, vyspělé/rozvojové, bohatí/chudí… Srdce chce spojovat.
Smutné srdce Československo možná podlehlo v r. 1993 světovému infarktu. Možná to nebyla jen naše „vina“, možná to ukazuje na globálnější tah, vzdalování Západu a Východu.
Proto nemůže svět být jeden stát. To je jen sen hlavy, kompaktního designu a naivního transhumanismu. Orgány v těle si musí zachovat svoje hranice, svoji jedinečnost, svoji jedinečnou funkčnost.
Havel?
Poznámky mimo: Mate mě Havlův současný hlas pro Ameriku. Chápu to tak, že zůstal věrný (uvízl) ve svém starém světě. Že se příliš hněvá na Rusko. (Osobně mám za to, že to násilné pozdržení nám bylo a bude ku prospěchu – ne ekonomicky, ale právě způsobem, který teď ještě neumíme ocenit.)
Jeho slova např. na letošním fóru 2000 jsou sice nasměrovaná k duchovnějšímu přístupu k životu, ale jsou jaksi bezzubá, neurčitá, nic v jeho životě je nepodporuje, nedává jim konkrétní náplň, zůstávají jen jako další prázdná slova. Bez srdce. Možná Havlova úloha prostě nikdy nebyla úlohou srdce.
Klaus
Klaus je sice ekonom, což říká mnohé, jako by omezení planety nevnímal, ale možná je pravda, že větší hrozbou je náš postoj. Rozhodně je správně kritický k rakovinnému bujení ve formě obřích racionálních novotvarů. Bojuje s mesiášskými a arogantními plány hlavy na NWO, nepodehl diktátu hlavy – většiny. Je rozhodně statečné srdce. Drží svojí osobností nad srdcem ochrannou ruku a stejně jako ono bije za svoji pravdu, ať si hlava říká cokoli.
—————
– Nemám žádné mimosmyslové informace (jako např. takovéto), jen nechávám přicházet asociace. Je to spíš otázka než článek. Nejblíž k tomu je Pogačnik, který je ale velmi přes všechnu barvitou fantastičnost uzemněný a nerozvíjí takovéto celosvětové fantazie jako já:)
– Fascinující obraz střídání impérií – civilizací načrtává ve své Angelologii slovenský autor Emil Páleš (nebo krátce zde)
– Zajímavá je v tomto ohledu Pogačnikova geomantie, která pracuje právě s energetickou kvalitou krajiny, Země. Bohužel vychází hlavně z Pogačnikových schopností vnímání, tudíž nám slepcům zůstává jen věřit či aspoň žasnout na Pogačnikovými kresbami.
– ad reptiliáni: Zvíře nemocné rozumem, výklad knihy Vl. Rolla Emocionalita a racionalita výklad z pera F. Novotného